Příměří není vítězství agresora

Příměří není ani trvalý mír. Na hranici mezi Korejemi je příměří, ale každý ví, že velmi nejisté, výhrůžné, které je nutno draze kontrolovat a vlastně být připraven na každý sebemenší útok ze strany agresora.

Myslím, že jsme přítomni odkopání palestinské politiky. Příměří je milostí vůči trpícím civilistům na obou stranách. Přesto nemůžeme zapomínat, že v konfliktu je jasná strana agresora. Palestinci začali posílat rakety na obyvatele a nikdo ve světě to dostatečně nahlas a viditelně neodsoudil. Nyní mají ti, co vedli nátlak na Izrael, aby učinil příměří také odpovědnost za výklad a další vývoj událostí. Svět musí správně vidět a pochopit, jak hodně a neurvale Palestinci nyní lžou.

Je to podobné jako v diskusích o stáří národní a náboženské kultury, která se hlásí k území v důsledku historické tradice na základě historického primátu. Není to vůbec tak dávno, kdy dokonce v UNESCO i výborech OSN odhlasovali politici odbornou nepravdu, že historicky původnější je kultura arabsko islámská. Fakta hovoří zcela jinak. Archeologie jasně dokazuje, že historicky byl židovský národ a jeho náboženství na daných územích nepopiratelně dříve.

Přesto v otázkách soužití je nějaký historický primát málo podstatný a není rozhodující více než ideologická vějička na nepoučené a nekulturní vnímatele. Podstatné je, že určitou národní skupinu drží pohromadě nějaký sjednocující smysl. Tento smysl nese určitou životaschopnost, která je nezbytná, aby mohl vzniknout útvar hájící státním způsobem tyto zájmy. Kurdové na územích několika států mají společné cíle a zájmy, ale národní stát se jim vytvořit nepodařilo. Svět tyto snahy tlumí a nevidí je rád. V Evropě také máme svoje složité enklávy, např. Katalánsko nebo Severní Irsko, ale i třeba národy Belgie. Z vnějšku vůbec neumíme tyto konflikty rozlišit a pochopit. O to více se hlásíme k jejich posuzování, což je velmi neuvážené a neodpovědné.

Můžeme posuzovat konzistenci a cílový projev myšlenek, které politici deklarují. Takže, když Palestinci nyní slaví příměří jako vítězství, je jasné, že jim nejde o mír. Ve skutečnosti slaví, že nebyli definitivně smeteni z povrchu světa a celý budoucí státní projekt nebyl odložen ad acta. Mají nereálná očekávání. Nyní to ovšem svět a zejména američtí spojenci mohou pěkně zpackat. Hamás je třeba hnát k zodpovědnosti. Absolutně nelze připustit nějaká mírová jednání bez vstupní podmínky uznání Izraele všemi státy v regionu. Bez těchto postojů ten konflikt nikdy neskončí.

Západ nyní nesmí pokračovat v podpoře Hamásu, který na jedné straně volá po ekonomické podpoře a pak ji věnuje na výrobu zbraní. Pokud v tomto bude západ pokračovat, pak nejde o podporu Izraele, ale o nekalý zbrojní byznys. Ze samotného příměří být zklamáni nemusíme, pokud nastanou racionální veřejná jednání a bude zhodnocena úloha agresora v tomto mikrokonfliktu. Myslím, že nyní i americký prezident může ztratit tvář uvážlivého a „lepšího“ politika, než byl Trump. Stačí, aby nechal Palestince vykládat, že porazili Izrael a stane se jejich spoluviníkem. Stejné hrozí bohužel i EU.

Chci být optimistou. To neznamená, že jím jsem.