Ministři zahraničí EU začínají diskutovat o sankcích vůči Izraeli

Píše na základě sdělení irského ministra zahraničí Micheála Martina evropský internetový server Politico. Proces dohody o přidružení Izraele s EU je v ohrožení.

Jak se zdá, podpora Izraele se ocitá v přelomové fázi. Izrael stojí na hraně. Rozhoduje na dlouhá léta o své budoucnosti. Hrozí mu osud Turecka. Bude blízko Atlantické alianci, ale nebude plnou součástí právního prostoru společného obchodu. Brutalita posledních útoků v oblasti Rafahu překračuje únosnou mez představ z úhlu evropských hodnot. Navíc je velkým problémem rozhodnutí soudu evropské jurisdikce o zastavení ofenzívy v Rafahu a propuštění zahraniční humanitární pomoci. Nechce-li Izrael respektovat evropskou jurisdikci, jen stěží se dohoda o přidružení zrealizuje. (Politico)

K tomu přichází uznání státu Palestina Španělskem, Norskem a Irskem k 28.5.2024. O stejném uvažuje Slovinsko. Tím to nekončí, protože Portugalsko, které se k tomu asi rovněž chystá, dokonce svolává další evropské země k uznání Palestiny. Pro mnohé to může být šokující krok, ale mně naopak připadá jako velmi logický. Stát Palestina by zde již dávno existoval, kdyby tomu nezabránil atentát na Jicchaka Rabina (1995). Některé státy, kde ještě vládne rozum, pochopily, že je nezbytně nutné vytvořit dvojstátí, aby se i od reprezentace Palestinců dalo vymáhat mezinárodní právo. Dosud je Hamás teroristickým hnutím či osvobozeneckou armádou, podle toho z jaké perspektivy se na to díváte.

Od počátku bylo, a stále je jasné, že žádné konečné řešení mít Netanjahu nemůže. Zničit teroristickou organizaci do posledního muže prakticky nelze, protože to naopak zcela jistě vyvolá slepou reakci neorganizovaných osamělých vlků nebo dokonce pokus o založení dalšího chalífátu, jakým byl nechvalný ISIS. Naopak bych pochopil, kdyby se snažil Izrael chovat jako osvoboditel od Hamásu. Když vyzval Palestince, aby odešli ze severu na jih území Gazy, mohl Izrael, který zjevně Gazu považuje dál za součást Izraele uspořádat demokratické volby a příkladnou spoluprací s novou reprezentací mohl motivovat ostatní Palestince k přehodnocení perspektivy Hamásu. V této chvíli jsou běžní obyvatelé vystaveni bezvýchodné situaci a nemají žádný způsb, jakým by se mohli distancovat od Hamásu v očích světové veřejnosti. Co tedy Izrael skutečně zamýšlí? Asi bohužel uvidíme.

Zastáncem dvojstátí jsem odjakživa, protože je jasné, že soužití Izraelců a Palestinců je prozatím vyloučené. Snášenlivost se musí vytrvale pěstovat, jako kdysi mezi Francií a Anglií nebo Francií a Německem po jejich krutých válkách. Teror, který naděluje Hamás, a zejména nelidský masakr 7.10. nikdo podporovat nesmí. Není to to samé, co samostatnost Palestinců, coby společné entity sebeurčení. Cesta mezinárodního uznání může dát rozumným kruhům mezi Palestinci naději a perspektivu, že je o co usilovat a vzdát se terorismu. Jinak ten konflikt nikdy neskončí.

Zakrývat donekonečna skutečné izraelské úmysly nelze. Při pohledu zvenčí se totiž jeví, že Izrael nechce dopustit vznik státu Palestina. A pokud, tak by chtěl určovat za jakých podmínek. Ani to není dnes již přijatelné. Samozřejmě je zobrazení zvěrstva ze 7.10. přesvědčivým důkazem zlovolnosti, ale Izraeli hrozí, že záběry hladovějících, umírajících raněných a uhořelých civilistů se do světa dostanou a mnozí ve světě je budou vnímat dost podobně jako ty ze 7.10. Každá smrt a utrpení jsou stejně hrozné a důležité. Uznání je možnou cestou z každého konfliktu. Je nasnadě, že například uznání práva sebeurčení ruských enkláv na Ukrajině by možná posunulo situaci do nové, mnohem mírovější dimenze. Uznání Palestiny není proti Izraeli, je pro Izrael, jen zcela proti Netanjahuovi a extrémnímu sionismu v jeho vládě.