Pozdní pravice na cestě k nesvobodě

Pozdní pravice na západě zazdila upřímnost a s ní i svobodu. Ve snaze disciplinovat pracovní síly, svrhnout nepříjemná lidská práva a zlikvidovat „neomarxistickou“ zelenou politiku, nabízí jen zastrašování místo prosperity.

Předně jde o to, že neustále žijeme ve lži, že vedeme válku. Žádnou jsme nevyhlásili. To si jen pár šílenců pohrává s představou romantického jaderného heroismu. Vedení války umožňuje setrvalé lhaní, které začíná zastrašováním a cenzurou. Nejsem takový pamětník, abych kdy mohl pochopit naše strašlivá padesátá léta minulého století. Ale neustále se blížíme oné atmosféře. Kdo by kdy věřil, že se budeme obávat diskusí o tématech, kdy nám vláda vyhrožuje stíháním. Přitom „ukrajinské“ zpravodajství o vyhrané válce denně zaplavuje tisk a vyvolává falešná očekávání.

Polistopadové vlády nebyly schopny stíhat neonacisty či popírače holokaustu, ale nyní celkem snadno ultrapravicová vláda přikročila k přímé perzekuci „popíračů ruské agrese“. Dokonce vyhlásila generální pardon na nenávistné projevy vůči Putlerovi a Rusákům. Rusák není člověk. Ruská menšina na Ukrajině nemá nárok na nějaká lidská práva. Rusové obecně nemají právo na nějaký světově strategický mírový dialog. Západ se opíjí představou, že Rusko porazí.

Naštěstí je skutečnost ruské agrese natolik zjevná, že se samozřejmě nikdo ani nepokouší zkoušet diskusi s pohůnky, kteří denně štěbetají nekonečné výhrůžky a posměchy na každý projev mírotvorné úvahy či pokládání otázek ohledně nedělitelných všelidských práv. USA náš vzor se vrací k politice ujařmení žen. Opět si uzurpuje právo kontrolovat ženskou sexualitu a mistrovat výlučnou ženskou tělesnost. Nakonec i naši sousedé v Polsku mají s ženskou otázkou velký problém. V Evropě se postupně různé země bojí pořádat LGBTQ+ pochody hrdosti. Tváří tvář neexistující válce se likviduje perspektiva zelenější politiky. Pravice u nás zažívá vrchol moci.

Svoboda zcela skončila. Pravice se dopouští stejných chyb jako kdysi reálný socialismus. Zastrašování a cenzura se jistě vyvrbí ve stíhání a snad neskončí i palbou do demonstrantů. Demonstrace i stávky samozřejmě budou. Reálný kapitalismus, který je jenom karikaturou skutečného ideálního kapitalismu férové soutěže zápasí s korupcí a omezováním pohybů trhu. Sankce nemají se svobodným trhem nic společného a vedou k prohloubení krize a nebezpečně neuhlídatelné konfrontaci. Volný pohyb kapitálu a pracovních sil zůstává jen nedosažitelným snem, podobně jako ideály komunismu rovnosti vedoucí až k zániku peněz a hodnot.

Na druhou stranu neexistuje rozumná opozice, za kterou by bylo možno bojovat a kritizovat vážně stávající vládu. Obhajovat ANO nebo SPD nelze. Nicméně čekám, zdali se neobjeví nějaká zeleně mírová strana, která nebude v zajetí ideologie jako nynější pozdní pravice. Přes všechny nešvary musíme doufat, my naladění na mír, že dojdou i současné struktury k reálnějším náhledům.

Američané se nyní mohou tetelit. Válka na Ukrajině postihuje hospodářsky zejména Evropu a zcela cíleně především Německo. Sankce se obracejí z poloviny vůči nám samotným i proti zásadám volné soutěže kapitalismu. Usilování o mír není žádné „mnichovanství“. Dodnes nikdo neví, z jakých skutečných pohnutek se eskalovala 1. světová válka. Falešný válečný entuziasmus vzal brzy za své a hrůzy války byly nepředstavitelné. Nic se ani tím konfliktem nevyřešilo, protože již za dvacet let zde byla válka druhá. Ta se zkroutila ve válku studenou, takže žijeme v neustálé hrozbě konfliktu. Nic se nevyřešilo. Co by se vlastně mělo vyřešit? Prosté právo na mírové odpoutání libovolné zájmové entity od národního státu. Evidentně se v každé válce více entit osvobodilo z univerzalistických otěží svrchovaných říší, států a impérií. Ukrajina se bude muset smířit se ztrátou „území“ stejně jako Srbsko nebo Izrael. Území za mír je prostou logikou mírového soužití. Každý stát by měl lákat k soužití a ne posílat tanky na teroristy.