Nejsme jako oni

Jedno z hesel Sametové revoluce totálně vzalo za své. S takovou dehumanizací bychom měli brzdit v zájmu snesitelné budoucnosti. To není ústup, ani slabost, to je důstojný příklad svobody, který je tou největší zbraní. 

Atmosféra v naší zemi se fatálně proměnila v reakci na špatnou nemorální válku na Ukrajině. Na tom je leccos pochopitelné, ale přesto si myslím, že nemůžeme zajít tak daleko, abychom experimentovali s mentalitou fatvy v islámském světě. Vzpomeňme dlouholeté ukrývání a ochranu Salmana Rushdieho, který urazil islám. A my jsme dnes ochotni se snižovat ke vzkazům smrti vůči Putinovi, byť jeho odsouzeníhodná agrese je objektivní problém. Domnívám se, že to není hodno naší civilizovanosti. Mohu se ovšem mýlit. Kdyby mi někdo ještě před měsícem chtěl namluvit, že při této taškařici bude asistovat Facebook, klepal bych si na čelo.

Válka je sama o sobě strašná věc a nás se její důsledky nakonec dotknou více než si dnes myslíme. Stáváme se figurkami na šachovnici a přestáváme být duchapřítomní a důstojně uvažující v reálných dimenzích. Najdou se dnes i takoví hrdinové, kteří si myslí, že by přestáli jaderný konflikt v Evropě. To snad ani nemá cenu komentovat. Přes všechen vztek bychom měli usilovat o reálný mír mezi Ukrajinou a Ruskem. Skláním se před statečností řadových Ukrajinců, imponuje mi jasná charakternost prezidenta Zelenského, ale porážka Ruska v současnosti není možná. Potenciální ničivá síla Ruska je na otevřený jaderný konflikt příliš paritní. Výsledek by počítalo jen pár jedinců na perifériích civilizace. Tak jaký smysl by to mělo?

Spojené státy nevlítli ani na mnohem slabší Severní Koreu, dokonce ani neuvažují vážně o přepadení Íránu, který aspiruje také do jaderného klubu. Nehledě na to, že tyto země nejsou úplně bez spojenců, výsledek konfliktu je nejistý z hlediska nenapravitelných a nevratných škod. Nikdo neví, jak daleko jsou tyto země s vývojem a nakolik by ho dokázaly nouzově urychlit.

To, že respektujeme reálnou ničivou sílu ošklivých členů jaderného klubu, neznamená, že hájíme jejich ideová stanoviska. Musíme věřit a doufat a být připraveni, abychom je odradili od útoku. Současně je nemůžeme dostat do úplně bezvýchodné situace, protože nevíme, k čemu jsou schopni se odhodlat. Takový je svět. Přes všechnu pravdu není síla, která by ji jednoznačně všude na světě prosadila. Musíme se spokojit s tímto kompromisem a nastolit veřejnější a podloženější argumentaci. Musíme být dobrým příkladem prosperity i morálky a výsledky se nakonec dostaví větší než pokud budeme válčit.

Dehumanizace je hrozba, za kterou stojí ďábel neodpovědného riskování. Rusové jsou stejní lidé jako my. Dokonce i muslimové jsou stejní. A my jsme jen stejní jako oni. Povolujeme si vlastní formu veřejné fatvy – lynčování osoby a národa, se kterým se stejně nakonec potřebujeme s nějakou mírou důvěry domluvit, minimálně na jaderném klidu. Věřím, že jde jen o počáteční paniku, která se všeobecně přenesla z nečekané nové situace, a že se dokážeme vrátit k civilizovanosti.

Je to i příležitost pro naši pravicově liberální vládu, (je-li ovšem taková), dokázat ubrzdit hrozby stíhání chronických odpůrců. Vždyť v minulosti nebylo snadné stíhat neonacistické projevy, které byly za hranou zákona a justice odkazovala na výchovu a ideové působení, nebo i vzdělání. Najednou je vše jinak. Budeme nakonec stíhat i nositele jména začínající na Z. Zajímám se, protože se jmenuji Zdeněk a jedna z mých dcer je Zdeňka. Přece jí nebudu zakazovat, aby nosila na krku stříbrné Z, které jsem jí kdysi daroval? Nebo ano?