Levice na západě a Blízký východ

Blízký východ je lakmusovým papírkem mentálního stavu levice. Levice neopouští svá témata a koketuje i se středovým liberalismem. Její nejhorší část se vrací k bezduchému internacionalismu, kdy papouškuje zadání, ani neví od koho.

Dívám se na věc ze subjektivního hlediska, kdy se sebehodnotím coby středopravicový liberál. Morálně tomu odpovídá i moje spíše živnostenské než podnikatelské zakotvení.

Po posledním konfliktu mezi Hamásem a státem Izrael dochází opět k vlně nedůsledností v myšlení západu. Více než USA váhá a skoro mlčí EU. Je to samozřejmě velká chyba. V optice daného konfliktu je několik klíčových úkolů, které spolu souvisejí.

Západ musí zpracovat kompaktní pohled na věc terorismu. Není možné desetiletí vyhazovat peníze na boj s terorismem, aby v klíčovém vystoupení teroristů na Blízkém východě západ bezradně přešlapoval. Za tuto neakčnost zaplatíme opět my všichni v marných pokusech zastavit ofenzívu permanentní revoluce, kterou teroristické okruhy provozují a neustále chystají.

Západ přitom má i příležitost, kdy může dát najevo teroristickým základnám např. v Íránu, že nadále není možné pokračovat v rozehraných pokerových partiích. Pokud Írán stojí o jadernou dohodu, zrušení sankcí a normalizaci zahraničních styků, pak musí mimo technických požadavků na nějaký vývoj technologií západ trvat i na požadavku humanizace islámské politiky obecně.

Islámskému světu chybí humanismus, který by se otevřeně manifestoval a stvrzoval mírumilovnost obyčejných vyznavačů, kteří jistě stojí o mírové soužití s ostatním světem. Klíčovým činem pro důvěru mezi západem a „islámem“ musí být uznání Izraele jako státní entity přinejmenším z humanitárních důvodů. V tomto smyslu je v moři islámských sousedů Izrael v menšině a je proti této kolektivistické premise téměř bezbranný. Ale tato veřejná otázka, zdali je dnes myslitelné uskutečnit jakoukoli repatriaci Izraelců někam jinam na planetě by měla být veřejně propírána každou volnou chvíli. Všimněme si, že sice se proti Izraelcům neustále vyslovují antipodi z řad islámských teroristů, ale nikdo si netroufne navrhnout konkrétní řešení, kam přemístit izraelskou komunitu mimo Izrael. Je to totiž neproveditelné, i kdyby s tím sami Izraelci souhlasili.

Zkrátka řečeno, žádná západní delegace by neměla zasednout s nikým na Blízkém východě, kdo neuzná diplomaticky stát Izrael. Bez tohoto odrazového můstku jen odkládáme řešení problému do příštího bombardování. Navíc je pravda, že neřešení tohoto problému je pro obě strany konfliktu mučením. Svět žehrá na to, že Izraelci mají stále ještě kapacity na výrobu léků proti bolesti. To ovšem není léčení konfliktu. Západ musí v tomto ohledu změnit svou dvojakou tvář a přestat obchodovat s neštěstím na Blízkém východě.

Ale jak spolu ty věci souvisí, tak se dostáváme k tomu, že na to vám hlavní stratégové západu řeknou, že potřebujeme ropu. A jsme u toho, že západ nyní propagující odklon od spalovacích motorů u automobilů prožívá masivní konflikt o „zelenou politiku“, která by ale umožnila tento záměr, vymanit se ze závislosti na nákupu ropy, který brání účinnému bojkotu nehumánního islamismu, uskutečnit.

Je mi jasné, že mě řada lidí nyní označí za naivku. Hospodářské zájmy vedou myšlení států, ale to je stará vlastně ryze marxistická myšlenka. Marx velmi přesně popsal partikulární hospodářské zájmy a jejich exploataci, bujení a hnisání. Jeho navrhované řešení místo reformy a nezbytné regulace v podstatě teroristickým způsobem zaútočit na institut vlastnictví byl ovšem tragický omyl. Současná skutečně neomarxistická levice se na základě bohužel vykonstruovaných a redukovaných humanistických argumentů opět chápe tohoto teroristického obhajování politického boje. A podle toho tyto neobolševníky poznáte. Terorismus nelze vzít na milost z žádného politického důvodu. Nelze jej omlouvat ani vysvětlovat nějakou objektivně pozitivistickou potřebou. Pokud člověk není jen předmět ve vesmíru, pak nejde jen o kauzální alokaci a likviditu. Jde o humanismus, který je kolektivním pudem sebezáchovy. I ta nejúspěšnější hospodářká aktivita nás totiž může současně zabíjet, když bude vyrábět nehumánní jedy, které nám znemožní se nadechnout.

Logičtí slovíčkáři na mne jistě mohou vystartovat s mnoha dílčími námitkami a zpochybňováním, a jistě tak učiní, tak ať. Jde o to, že člověk by neměl volit mezi nějakými politickými vějičkami, levá, pravá, zpátky ni krok apod., ale měl by volit ochranu a rozvoj života proti uzurpátorskému teroru. A to je někdy těžké rozlišit a leckdy i jen ovlivnit. Kde můj mančaft stojí, a co je ještě fair, a stojí-li to či ono vítězství za to? V tomto úhlu se jeví současná snaha „výboru islámských zemí při OSN“ vyšetřovat údajné zločiny Izraele jen proti Gaze, bez vyšetřování zločinů proti Izraeli jako velmi zlovolné a nehumánní, někdo i říká nemorální vítězství (?), je je nutno poměřovat spíše humanitní a lidskoprávní prohrou. Toto by mohl pochopit i rádoby fyzikalisticky „neutrální“ filosofista Fikáček. Jinak bych se musel domnívat, že tento pán vyznává nejspíše nějaký brutální fyzikalismus, kde lidskost není žádnou, byť nehmotnou, entitou. V takovém vyprázdněném světě není pro člověka skutečné důstojné místo, jen souřadnice lidského zdroje k potřebě či nepotřebě.

Takže. Bez uznání Izraele s nikým z islámského světa nejednat. To by byla pravá a pevná politika. ...a považujte tento blog spíše za sen, tak jako já .)