Svoboda projevu ve starém Řecku

Málokdo si uvědomuje, jaké podmínky svoboda projevu potřebuje, jak se vyvíjela a co je s ní spojeno. Svoboda projevu je každý den ohrožena všude na světě.

Starověké despocie se svobodou projevu zabývaly z pohledu trestu pro otroky, ženy a náboženské nepřátele. Taxativně se vymezovalo, co se nesmí říci, a co se dotyčnému uřízne, když to poruší. Většinou šlo o uši nebo nos. Možná již od těch časů se říká: Nestrkej do toho nos.

Velké starověké zárodky zákoníků se deklarativně tvářily, že rovnost a svobodu projevu vnímají, ale praxe byla jiná. Přesto je zajímavé, že i mocné osobnosti starověku si potřebu svobody tu a tam uvědomovaly a nakládaly s ní jako s určitým veřejným politickým statkem. Zkrátka dělaly se lepší než ve skutečnosti byly. Dnes se již přesně nedozvíme, s jakými úmysly se tvůrci starověkých zákoníků jako Chamurappi, Kýros nebo Ašóka zabývali spravedlností svobodného projevu. Podle moderních měřítek se první vážná svoboda projevu projektovala v athénské přímé demokracii. Ačkoli tato přímá demokracie platila pouze pro svobodné muže platící daně, dá se říci, že byla skutečnou praxí. Zavedl ji Periklés, když deklaroval její základy v slavné pohřební řeči na počest padlých v peloponéské válce proti Spartě. Mimo jiné řekl: Naše ústava se nazývá demokracií, protože moc není v rukou menšiny, ale celého lidu. Co se řešení soukromých sporů týče, jsou si všichni před zákonem rovni. … my Athéňané… přijímáme politická rozhodnutí, která podrobujeme řádné diskusi: neboť… nejhorší je spěchat s akcí, když nebyly řádně projednány její důsledky.

Athéňané měli dvě odlišná, ale překrývající se se pojetí svobody. Isegoría se týkala rovnosti veřejného, občanského projevu na zasedáních, která začínala vždy otázkou: „Kdo si přeje promluvit?“ A druhá Parrhésía umožňovala občanům odvážně a upřímně vyjadřovat své názory i mimo shromáždění. Vztahovala se na nepolitické projevy života, kde se nic nerozhodovalo, ale diskutovalo se o životě, filosofii, divadle apod.

Posledním zastáncem klasické Parrhésie byl slavný řečník Démosthenés. Proslavil se svými projevy, které jsou považovány za poslední obranu athénské demokracie a svobody před chamtivými imperiálními ambicemi Filipa II. Makedonského, otce Alexandra Velikého. Démosthenés si cenil svobody projevu a politické debaty, protože věřil, že vedou k pravdě, na rozdíl od společenství strachu oligarchické Sparty. Démosthenés s hrdostí poznamenal, že „... Athéňané smějí kritizovat svou vlastní ústavu a chválit sparťanskou, zatímco Sparťané smí chválit jen tu svoji“.

Již tehdejší pojetí demokracie mělo své meze. Nic si nelze idealizovat. Ti, kdo ve shromáždění navrhovali legislativu, která porušovala již zavedené zákony, byli potrestáni v rámci právního postupu „obžaloba proti nezákonným návrhům. Isegoría ve shromáždění se brzy vymezila vůči Parrhésii. Brzy byla zavedena Kakegoría, tj. vážné slovní urážky, dnes bychom řekli hanobení, bylo trestáno. Pro ještě závažnější neslušnost byla zřízena Asebéia, která se trestala smrtí. Ta by se dala popsat jako pozdější křesťanské rouhání. Asebéia nakonec zahubila samotného Démosthena. Přesto i ooktroojovaná Parrhesía umožnila bohatý kulturní život a umožnila základní definici ctnosti, která vzniká povolením nesouhlasu se samotným demokratickým řádem. Parrhétickým následníkem Sókrata se stal Démosthenés, oba byli odsouzeni k smrti za svoje svobodné projevy. Sókratés naštval mnoho lidí, když jim dokázal, že nyní již vědí, že nic nevědí. Opomíjím významné Parrhetiky, kterými byli antičtí dramatici, protože by článek byl neúnosně dlouhý a omezím se jen na dvě hvězdy západní demokracie Platóna a Aristotela. Platón obhajoval de facto totalitní uzavřený stát, zatímco Aristoteles varoval zákonodárce před „neslušným projevem“, protože „lehce vyslovená hanebná slova vedou brzy k hanebným činům“. Oba posledně jmenovaní měli právo zakládat „akademie“, kde mohli veřejně předkládat své teoretické ústavy nejen oni, ale i další myslitelé a nebyli za to tretáni. Tak vlastně vznikl status vědy.

Přesto si nemohu odpustit připomenout alespoň slavného dobového satirika Aristofana a jeho nesmrtelnou komedii Lysistrata. V komedii ženy dosáhnou míru tím, že na obou stranách peloponéské války odepřou mužům sex. Jistě stojí za zmínku, že v letech 1873 až 1930 byl ve Spojených státech dovoz a distribuce Lysistraty zakázán na základě Comstokových zákonů proti obscénosti. Hra byla i v moderním Řecku zakázána během řecké vojenské diktatury v letech 1967-1974.

Schopnost ambiciózních mužů ovlivnit shromáždění svůdnou rétorikou a demagogií se stala rozhodujícím faktorem úpadku athénské moci. V roce 411 př.n.l. po tragickém výsledku výpravy proti sicilským Syrakusám došlo ke svržení demokracie skupinou athénských oliarchů zvaná Čtyři sta. Skupina zavraždila klíčové demokraty a donutila demokratické instiuce, aby sloužily jako hlásná trouba nového režimu. V rychlém sledu následovala oligarchie zvaná Pět tisíc. Na chvíli se vrátila i demokracie, ale při prohrané bitvě další peloponéské války nový oligarchický sytém vygeneroval diktaturu Třiceti tyranů. Atd. V další demokratické přestávce tyranie byl krátkou demokratickou vládou odsouzen za podivných okolností filosof Sokrates. Demokracie tedy mohou být stejně utlačovatelské jako oligarchie, pokud se zapomene na právo jednotlivce zpochybnit převládající názory a morálku většiny.

Text vznikl inspirací a částečnou citací z knihy:

Svoboda projevu, Od Sokrata po sociální sítě, Jacob Mchangama, Institute H21 Praha 2022