Fauly v knize Prokletí impéria a ruská lež I.

Za vydáním knihy můžeme najít nakladatelství Books & Pipes (Brno), Pravý břeh institut Petra Fialy a finanční podporu IPPO – Institut pro pravicovou politiku.

Anglická verze publikace vyšla s pomocí EKR – Evropských konzervativců a reformistů.

Obsah tvoří články z okruhu autorů publikujících v časopise Kontexty. Vstupní úvod obstaralo pero Petra Fialy, t.č. premiéra ČR. Předem se omlouvám, že se zaměřuji na nedůvěryhodné citace. Těch správných by bylo mnohem více a rozhodně nelze opisovat větší část potřebné publikace.

Hned na začátku (str. 9) píše Fiala o vpádu Rusů na Ukrajinu: Přinesla hrůzy, které jsme znali už jen ze starých válečných filmů: rozbombardovaná města, ostřelování, hromadné vraždy a vyhánění obyvatel, domácnosti bez tepla, světla a vody, zničené životy, majetky, spoušť. Válka také vypustila staré démony, o nichž jsme si trochu naivně mysleli, že do 21. století už nepatří. Imperiální dobývání cizího území, rétoriku studené války, agresivní nacionalismus a největší uprchlickou krizi od druhé světové války.

Autor nám zde smlčel, že válku téměř stejného rozsahu a brutality spustilo rozbití Jugoslávie. Alibisticky se uvádí 21. století, ale to si měl autor ověřit. Válečné běsy začaly podle wiki 31.3.1991 a skončily 12.11.2001, což je již 21 století. Podstatou táhlých konfliktů bylo prolínání národnostních menšin vzniklé jakousi přirozenou vnitřní migrací a mísením obyvatelstva. První se odtrhlo Slovinsko a bylo to paradoxně Německo, které první uznalo tento nový stát. Nástupnické státy se všechny dopouštěly válečných zločinů a imperiálních poklesků, v touze zabrat území se svým etnikem a vyhlásit tu Velké Srbsko, Velké Chorvatsko nebo Velkou Albánii. Přesto na konci války v Kosovu se NATO od března do června 1999 zapojilo na straně Kosovců do války a bombardovalo intenzivně Srbsko. Imperialistická myšlenka Velké Albánie se prakticky naplnila. Dříve či později dojde na Velkou Albánii, tedy propojení Albánie a Kosova. Je otázkou, zdali je NATO kdy připraveno bombardovat Kosovo v zájmu ochrany zbylých Srbů na území Kosova, jelikož se zaručilo za jejich ochranu.

(Rusko coby největší Srbský spojenec sice nepodniklo nic, ale zjevně přestalo ustupovat západu ve všech otázkách.)

Autor také glosuje (str. 12 a 13) různé teze o ruském „pochodu na západ“. Cituje Richarda Coudenhove-Kalergiho z díla Panevropa (1923): Jediným cílem všech Evropanů, bez ohledu na strany a národy, mělo být zamezení ruské invaze. Nebo T.G. Masaryka z díla Rusko a Evropa (1913): Rusko je, čím Evropa byla. (Jako, že je Rusko zaostalé.)

Nejsem profesor historie, ale neznám žádnou ruskou dobyvačnou válku v Evropě. Naopak to byl Napoleon, kdo dorazil až do Moskvy, kterou před ním Rusové zapálili. V odvetě pak ruský car byl členem proti Napoleonské koalice a vybojoval na evropské půdě část vítězství. Poté se disciplinovaně vrátili Rusové do Ruska. Rusové se dlouhodobě potýkali s nejbližšími sousedy. Účastnili se několikrát dělení Polska. Vlastně se dodnes v principu potýkají se starým německým „drank nach Osten“. Pokud si uspořádali revoluci v roce 1917 a nahradili jeden brutální režim dalším brutálním režimem, čelili okamžitě mezinárodní intervenci, dokonce intervenci kontingentu armády USA na Sibiři. Přes všechny řeči a chyby se stali součástí koalice proti Hitlerovi.

Autor dále připomíná (na str. 14), že: postup Ruska na Krymu nelze akceptovat, i kdybychom byli osobně přesvědčeni, že Putin je pro Rusko to pravé, Ukrajina špatná a Krym je přirozeně ruský. Ruská agrese však porušila pravidla hry, začala měnit uspořádání Evropy avytvářet pro Záapd nebezpečnou situaci. Historie se opakuje, staří evropští démoni se vracejí. Na Krymu vlastně nejde o Krym. Je to jen důležité geopolitické místo, má symbolickou mocenskou hodnotu.

Povšimněme si té iracionálně temné rétoriky: staří evropští démoni se vracejí. Máme premiéra, který věří na démony. V Kosovu žádní démoni nepůsobili? Žádný řád neměnili? Na západě žádní evropští démoni nejsou, náš premiér zná jejich přesnou lokaci… tam na východě uprostřed ruských duší. Rusko prý tenkrát nepochopilo mírnou reakci západních demokracií jako výzvu k míru a ke spolupráci, ale jako slabost, které je potřeba využít. Totéž si myslí od poloviny 90. let minulého století v Rusku. Vzniká otázka: co udělala světová, evropská nebo česká diplomacie k vysvětlení těchto událostí a k narovnání vztahů ve shodě? Proč autor vidí kontexty jen tam, kde se mu to hodí a jinde ne? Jak je možný, tak hluboký rozpor v evropských hodnotách, že vzdělaný pozorovatel politologického oboru, někdejší rektor druhé univerzity v Česku nevidí ten odporný dvojí metr, s ním jednou naměří logickou spravedlnost a jindy naměří démony? Takto nevypadá myšlení v suverénní zemi.

Autor úvodu hluboce věří (?) i své tezi, že ruskojazyční emancipovaní Ukrajinci bojují proti Rusům? Takové zprávy nešíří ani ukrajinská vojenská mašinerie. Kdyby totiž na dobytých územích zuřila občanská válka proti dobyvatelům, celý vývoj by vypadal naprosto jinak.

Jistě se mnozí v duchu ptají, proč si dávám takovou práci se sepisováním těchto námitek k postojům našeho premiéra. Je to jednoduché. Iracionálním ohýbáním skutečnosti se vytváří rámec falešného očekávání, který pak ilustruje další plejáda dojmologie dále v knize, z níž cituji dnes a budu citovat v několika dalších článcích.

Ve skutečnosti jsme zde v Česku na jedné lodi. Kdo skutečně chtěl, tak odjel bojovat na Ukrajinu nebo do Ruska. My, co jsme zůstali a upozorňujeme na rozpory v různých nesmyslných tvrzeních a úvahách dnes musíme čelit masivní romantické antikampani a nepřátelství na život a na smrt. Kdejaká voda se na nás v kotli vaří, jsme proruští švábi, blá blá blá. Ale jde-li opravdu o ohrožení Evropy, jak se masivně tvrdí, není pak spíše logické udržet svornou jednotu a nenalhávat si laciné pohádky: že je Putin mrtev, že už zítra bude, že opozice v jeho paláci ho zlikviduje pozítří, že se Rusko zhroutí po západních sankcích, bude platebně neschopné, nemá žádnou techniku, neumí technologii, Putin má rakovinu, třes levé nohy, v Rusku je komunismus a gerontokracie. Hlubinné podceňování Ruska a jeho technologických možností podtrhuje ona iracionální démonologie ruské duše.

Toto vše píšu ve slabé naději, že se západní rozum ještě dá zachránit a dá se zabránit jaderné katastrofě. Chci mír. Ruskou agresi neschvaluji, podobně jako agresi USA v Iráku, v Afghánistánu a zejména v Kosovu resp. proti Srbsku. Srbsko nechtělo nic jiného než chce dnešní Ukrajina. Chtěli ubránit celistvost svého historického území. K jejich smůle tam však žila nepřátelská národní menšina, kterou podpořilo NATO a proměnilo tak zavedenou hru evropského řádu, umožnilo tím konflikt na Ukrajině. Neplatí tedy jen chtěné kontety, ale i ty nechtěné.

Zdroje: Prokletí impéria a ruská lež, Rusko a Ukrajina v kontextu a Kontextech, Kateřina Hloušková a František Mikš (eds.), BOOKS & PIPES, Brno 2023, ISBN 978-80-7485-267-1

Válka v Jugoslávii

Celkem mrtvých cca 130 000–140 000
Mimo domov: cca 4 000 000+^[8]

Ruská invaze na Ukrajinu

Civilní ztráty:

• dle Organizace spojených národů:
  (24. únor 2022 – 29. únor 2024)
  10 675 mrtvých
  20 080 zraněných
• Mimo domov: cca 8 000 000