Jít s kůží na trh

V čem to tkví, že Češi neumí být pyšní na to, že jsou Čechy. Čím to je, že Češi raději napadají jiné, aniž by se zamysleli sami nad sebou

Motto "Moudrý má v hlavě oči, kdežto hlupák chodí ve tmě." (Kazatel 1, 2.14)

Myslím si, že nám jako národu chybí pospolitost. Občas se objeví malinkatý náznak, ale je tak nepatrný, že brzy zhasne. Češi si uvědomují své češství snad jen v období, kdy se hraje světové mistrovství v hokeji. To vidíme auta dekorovaná naší vlajkou, případně lze vidět vlajku v některých oknech. A pak vlajky mizí, v duších většině Čechů se rozprostře reptání a žehrání na to, jak se tu špatně žije.

A když je někdo úspěšný, když jde někdo s kůží na trh, mnoho Čechů nešetří jedovatými poznámkami, mnohdy sahají k vulgarismům. Říkám si, proč to tito lidé dělají? Připomínají mi citát, který říká, že ten, kdo v životě nic nedokázal, bude právě vám říkat, že jste nic nedokázali. Jako příklad mohu vzít příspěvky pisálků, kteří píší své komentáře k článkům na Seznamu. Když si některé z nich přečtu, bývá mi z toho všelijak. Tito lidé si neberou žádné servítky, kdy kritizují jiné, mnohem úspěšnější lidi, než jsou oni sami. Nemusím mít v oblibě některé politiky, nemusím velebit M.  Zemana, M. Kalouska, B. Sobotku, M. Bursíka, M. Štecha, A . Babiše, mohla bych pokračovat dál. Ale i když k nim nemusím hořet obdivem, jedno těmto lidem přiznat musím. Že dokáží jít s kůží na trh, že se nebojí a že v životě něco dokázali. Určitě toho dokázali o poznání více v porovnání s těmi, kteří se ve svém životě realizují vysedáváním u počítače a lozením po internetu. Aby jen láli nad tím, jak se jim nedobře daří, a vzpomínali na sociální jistoty soudruhů komunistů. 

Proč my jako Češi se neumíme radovat, že se v naší zemi narodili nositelé Nobelovy ceny - Jaroslav Heyrovský a Jaroslav Seifert, že se naše země může pyšnit dvěma Oskarovými filmy - Ostře sledované vlaky a Kolja, proč nejsme hrdi na to, že jsme národem Jana Amose Komenského, Jana Husa, Jaroslava Haška, Karla Čapka, Jana Zrzavého, Josefa Lady, Antonína Dvořáka, Martiny Kratochvílové, Emila Zátopka, Věry Čáslavské, Miloše Formana... Místo toho, abychom si uvědomovali, že nejsme světu tak bezvýznamní, budeme se raději utápět v plivání hrubostí na ty, kteří jsou oproti většině naší populace úspěšnější, že se jim daří. 

O výjimečných lidech hovoří Vítězslav Nezval ve své básni Edison:

"Tisíc jablek spadlo na nos zeměkoule

a jen Newton dovedl těšit se své boule

Tisíc lidí mělo epilepsii

a jen svatý Pavel uzřel hostii

Tisíc hluchých lidí bloudí beze jména

a jen v jednom z nich jsme našli Beethovena..."

Čili jinými slovy, jen málokterý z nás je předurčený k tomu, aby šel se svou kůží na trh. Aby se stal uznávaným malířem, lékařem, básníkem, politikem, hudebníkem, sportovcem, spisovatelem, úspěšným podnikatelem.  A když už se někomu poštěstí, že se narodí být jiný, že v sobě má potenciál něco světu přinést, něco přinést své vlasti, někteří našinci na toto reagují ohavně. Nepřejícně, plni závisti.

Odkud to může pramenit. Jedním z důvodu může být i čtyřicetiletá nadvláda soudruhů, kteří potřebovali mít vše pod kontrolou. Komunisté se neztotožnili s někým, kdo je převyšoval, pro komunisty byli nebezpeční lidé, kteří dokázali používat svůj rozum a kteří měli svůj názor a uměli za svým názorem i stát. Komunisté potřebovali ke své vládě dav, který bude manipulovatelný a bude stejně jako oni odsuzovat každého, kdo se bude odlišovat. Každého, kdo nepůjde s proudem, ale bude si hledat svou cestu v životě. Takoví lidé se jim zdáli nepohodlní a svou propagandou a pravidelným brain-washingem tloukli lidem svou jedinou pravdu. Pravdu o jednotě a síle dělnické třídy. Tak se v naší zemi rekrutovalo mnoho lidí, kteří svůj mozek odložili, přestali samostatně přemýšlet a spokojili se s tím, že mohli žít svou panelákovou realitu. Že jim k životu stačila hospůdka páté cenové skupiny, buřty, pivo a nenávist, což jsou slova písně P. Hapky a M. Horáčka.

Nemusíme v životě dosáhnout velikosti Karla Čapka, ale neznamená to, že i ten náš život nemusí být naplněný. A k tomu, abychom pociťovali jeho naplnění, k tomu nám slouží náš mozek, srdce a svobodná vůle. A jestli už budu třeba chtít uznávanou osobnost ze světa filmu a literatury atakovat za to, že chce vstoupit do politiky, měl bych se zamyslet nad tím, kolik jsem já toho v životě dokázal, Zda se můj život nelimituje jen u vysedávání u počítače, čtení článků na internetu, k nimž pak píšu své komentáře, jež mnohdy odrážejí mého slabého ducha. Jsou v nich gramatické chyby a krom nenávisti v nich nic jiného není. Připomínají vyjadřovací schopnosti Vasila Bil'aka. 

Co jsem v životě dokázal já, když soudím někoho, kdo jde s kůží na trh? To by si měl každý říci, než se začne vyjadřovat na stranu někoho úspěšnějšího, než je on sám. Protože být úspěšný není otázkou jednoho dne, není to jen otázka talentu, ale je to otázka velké dřiny a píle. A na to závistivci zapomínají, když s nelibostí sledují, že se někomu daří. Žijeme ve svobodné zemi, kde se těšíme životní úrovni, jaké se komunistům ani ve snu nezdálo. Každý má možnost se svým životem naložit dle své vůle. A chci-li být úspěšný, musím zapomenout na hospůdku páté cenové skupiny, na buřty, pivo a nenávist, ale jít se svou kůží na trh. Bez ohledu, kolik mi je let, naše doba přeje odvážným. Robinsonem se může stát i senior, záleží jen na tom, kolik víry má v sebe samého, nakolik je kurážný, nakolik je silný čelit kritice a posměchu ze strany závistivců a neschopných. Život nám toho nabízí hodně, stačí se kolem sebe podívat, stačí nahlédnout do své duše a najít odvahu jít s kůží na trh. A kdo tak jednou učiní, zjistí, že mu toto přináší spoustu satisfakce. Že z tohoto trhu není cesty návratu do světa zaplivané hospody, návratu do světa plného šedi, návratu do světa, v němž se dny krátí mlácením prázdné slámy.

Bez Robinsonů, kteří se nebojí jít se svou kůží na trh, by se svět nikdy nikam neposunul, a tak se naučme respektovat, že jsou mezi námi. V porovnání s obyčejným smrtelníkem nemají na růžích ustláno, musí svádět své vnitřní boje na cestě nového poznání, bývají plni pochybností, o nichž s nikým nehovoří, ale nenechají se ze své cesty odradit, protože by jinak zemřeli. Jejich život by pozbyl smyslu, neb se narodili, aby chodili s kůží na trh...