Památná výhra 4:3 nad SSSR v roce 1969 by měla být výstrahou i pro dnešek

V souvislosti s památnou výhrou v hokeji 4:3 nad tehdy nenáviděným Sovětským svazem mě bohužel napadlo, abychom se náhodou nad takovými malými radostmi nemuseli radovat stejně nadšeně jako onehdá.

Dnes je tomu přesně 50 let, co ten zápas proběhl. Vzpomněl jsem si na básničku z té doby:

Žádali nás o lásku, dostali však pomlázku.

Čtyři góly v jejich kleci, viděli jsme všichni přeci.

Teď nám hoši nesmělí, sahaj sotva k zadeli.

Milý pane Tarasove, jsme si všichni jisti.

Za celý náš malý národ, nandaj vám to hokejisti.

Milý pane Tarasove, za záslužnou vaši práci,

připravil vám vděčný národ velmi milou rekreaci.

Po Čechách se zpráva šíří, že to bude na Sibiři.

Vaši novou adresu máte jistě v notesu.

Poznámka pro neznalé: Tarasov byl tehdejší trenér sovětského hokejového mužstva, který byl známý tím, že si během zápasů stále dělal poznámky do notýsku.

A dnes by mohli podobně povídat Ukrajinci:

Chtěli jsme žít v míru, měli na to právo.

Rus však vidí díru, větší než je zdrávo.

Díru musí zabrat, slouží k tomu zbraně.

Krym byl proto vybrat, jako první v lajně.

Na Donbas se valí dál, drtí, ničí, pálí, kráčí.

Evropu vidí opodál, tím směrem svůj pohled stáčí.