Jak se cestovalo za socialismu

Naší mladé generaci to bude připadat jako neskutečná věc. A je to dobře. Bohužel jsou zde i popírači historických faktů, to je podobné jako popírat holocaust. Takže především pro ně připomenutí.

Pokud chtěl někdo vyjet za železnou oponu (to jsou dráty co soudruzi vystavěli na naší západní hranici aby nikdo ten jejich ráj nemohl opustit) tak u SBČS (Státní banka československá) bylo potřeba zažádat o tzv. devizový příslib. V podstatě se tím banka zavazovala k tomu, že vám s přirážkou 273% proti oficiálnímu kurzu prodá za Kčs valuty (např. britské Libry) v případě, že obdržíte všechna potřebná povolení k vycestování. Žádost o vydání devizového příslibu bylo potřeba nechat potvrdit od svého zaměstnavatele (nebo školy), že s tím souhlasí. Zde se většinou vytvářela tzv. vnitřní kolečka, tedy musel se vyjádřit funkcionář ROH (Revoluční odborové hnutí), předseda KSČ (zkratku této zločinecké organizace snad nemusím vysvětlovat), přímý nadřízený, osobní oddělení a případně i ředitel. Na školách to ROH nahrazoval SSM (Socialistický svaz mládeže). Pamatuji si na zkoumání, zda jsem se zúčastnil dobrovolných brigád (to byla pracovní směna většinou o víkendu, která byla neplacená a na kterou se chodilo dobrovolně a s nadšením) a tudíž to svolení mohu obdržet. Když toto prošlo vnitřním kolečkem, dostal jste na Žádost o devizový příděl razítko organizace a žádost se mohla odeslat do banky.

Fotky dobového formuláře snad jsou dostatečně výmluvné.

Tak tady citát kolegy blogera Hermánka: " Žádost o devizák se prostě, bez jakýchkoli souhlasů, jakéhokoli zaměstnavatele a ZO KSČ prostě poslala nebo zanesla do banky."

Zdroj: http://jirihermanek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=595387

Ještě jsem to nikdy nepoužil, ale tady musím již natvrdo napsat, že pan Hermánek byl v té době evidovaný agent StB a tudíž měl zjevně jiné podmínky překračování hranic než obyčejní smrtelníci.

Teoreticky bylo možno takovýto příděl dostat jednou za 3 roky – a tím i soukromě bez cestovní kanceláře jednou za tři roky vycestovat. Prakticky ho někdo dostával každý rok a někdo vůbec. Předpokládejme průměr a příděl byl přidělen po 7 letech, tedy po 7 podaných žádostech. Ta žádost se totiž musela podávat každý rok do konce tuším ledna (s tím termínem si nejsem tak jist). Tedy každý rok absolvovat v zaměstnání ono schvalovací kolečko. Vyrozuměn bankou byl člověk pouze v případě, že byla kladně vyřízena. Jinými slovy pokud nepřišla žádná pošta, bylo to zamítnuto. Nezapomenu, jak jsme s nadějí každý den očekávali, co bude v poštovní schránce. To nebylo čekání na dopis od někoho blízkého. To bylo ponížené čekání na úřední lejstro, že si tedy můžete koupit několik ušmudlaných valut na svou cestu.

Když jste měli štěstí a ten Devizový příslib vám banka náhodou přiklepla, tak začalo další martyrium. Nyní bylo potřeba zažádat o výjezdní doložku. S příslušným formulářem opět absolvujete celé kolečko v zaměstnání – viz nahoře. Navíc se zde zkoumalo, zda nemáte nějakou půjčku, tedy finanční závazky vůči státu. Netřeba připomínat, že pokud jediný funkcionář z toho řetězce s vaším vycestováním nesouhlasil, tak jste měl smůlu. Dále bylo potřeba navštívit vojenskou správu (tedy jen muži), i zde pokorně zažádat o souhlas, že s vaším vycestováním souhlasí.

Následně návštěva prokuratury a zažádání o čerstvý výpis z rejstříku trestů.

A s tím vším zajít na pasové oddělení VB a zažádat o výjezdní doložku.

Řekněme že proti vám státní bezpečnost nic neměla a za 3 týdny jste si onen zázračný zeleno-bílý papír mohli vyzvednout.

Ta výjezdní doložka sloužila nejen pro naše pohraničníky, že vás mohou pustit třeba směrem na Rozvadov, ale samozřejmě i pro pohraničníky spřátelených socialistických států, kteří ji vždy kontrolovali. Protože jinak by ztrácela smysl. Člověk by bez oněch buzerací prostě vycestoval do Maďarska a tam překročil hranice do Rakouska. Nesmysl.

Opět musím zmínit diskutujícího blogera Hermánka, který tvrdil že se dalo chodit do Západního Berlína bez výjezdní doložky a to opakovaně. Buď lže, nebo ztratil paměť.

Nyní do banky pro nákup oněch přidělených valut. Ty vám byly zapsány do tzv. Celního a devizového prohlášení. Toto jste museli opatřit příslušným kolkem. Pro cestu do „kapitalistické“ ciziny v hodnotě 300 Kčs. Tedy více jak desetina průměrného měsíčního platu. Více valut, než jste oficiálně zakoupili, jste vyvézt nesměli.

Před odjezdem museli muži navštívit Vojenskou správu a odevzdat zde vojenskou knížku. Potvrzení o odevzdání museli s sebou vzít na cestu. Jinak by je naše orgány přes hranici nepustili. Po návratu si zase pod hrozbou sankcí  museli knížku vyzvednout.

Před příjezdem na hranice jste do celního a devizového prohlášení museli zapsat všechny cenné předměty, tedy fotoaparáty, prsteny, náušnice apod. A též československé koruny. Při návratu bylo kontrolováno, že vše, co je zde zapsáno též vezete zpátky. Cokoliv jste nakoupili v zahraničí se zde muselo před návratem na hranici zapsat. Pokud to bylo do hodnot 300 Kčs na osobu, bylo to bezcelně vpuštěno. Jinak se zavádělo celní řízení.

Mnozí diskutující zde zmiňují (jmenuji např. pana Řezníka), že nikam cestovat nechtěli a bylo jim to jedno. Ano. Byli tací, kterým stačil omezený obzor a neměli potřebu poznávat jiné a nové věci. Ti na tu dobu samozřejmě vzpomínají s nostalgií. Ale je jim úplně jedno, že nejsou všichni stejně omezení a ostatním to vadilo.

Je škoda, že naši mladou generaci to již nezajímá. A je to dobře. Ale stejně je nutno to stále dokola připomínat, aby zde velice aktivní příznivci těchto starých pořádků stále nezasévali sémě pochybností.