Ale my už se těm komunistům opravdu klanět nemusíme!

Čína se cítí dotčena jednáním a prohlášeními pražského primátora Hřiba a stornovala kulturní akce všech českých subjektů, které mají v názvu slovo Praha.

Co na to naše vláda? Jako hrdý příslušník našeho národa bych očekával, že Číňanům slušnou formou řekne, ať si trhnou nohou, že zájem o naší kulturu je jinde dost velký. Bohužel náš ministr kultury Antonín Staněk reagoval poněkud jinak: „Bude to složitější diplomatické jednání, protože je potřeba čínské straně vysvětlit, že nejde o orchestr pražský, ale že jde o instituci, která je zřizována ministerstvem kultury.“ To je přesně v duchu pokračování ponížené petice čtyř našich nejvyšších ústavních činitelů, když se tehdejší ministr kultury Hermann setkal s Dalajámou (jaká drzost!) a oni pokorně prosili Čínu o odpuštění. Na toto mám být hrdý?

Pražští filharmonici, kterých se to týká, mají jasno: „Musíme důrazně odmítnout podmínky čínské strany, kdy znovu povolení k vystoupení je podmiňováno kritickým okomentováním výroků a postojů vedení Hlavního města Prahy směrem k ČLR," sdělil předseda správní rady PKF Martin Klimpl. Já dodávám že má více rozumu a cti než jeho nadřízený, ministr kultury Staněk.

Korunu tomu nasadil sám náš nejvyšší představitel, prezident Miloš Zeman. Za pozornost stojí jeden z jeho mnoha výroků během jeho návštěvy Číny: "Uvnitř Evropy je takový vzteklý červený kousek, to je země, která je proti Huawei." Ano, takto se vyjadřuje před čínskými soudruhy náš pan prezident o své vlastní zemi. Pro zdůraznění ještě jednou: vzteklý červený kousek.

Ale zpět k tomu čínskému zákazu. Kdybychom byli škodolibí, tak bychom jako odplatu mohli u nás třeba zakázat činnost všech restaurací, které mají v názvu slovo „čínská“. My to ale neuděláme. A proč?

Právě protože jsme součástí svobodného světa a žádný politik tu nemůže centrálně přikazovat podnikatelským subjektům, co mají z důvodu politických dělat a co ne. Dokážete si představit, že by třeba prezident Trump v Americe řekl, že se nikde nebude konat žádná výstava, která má něco společného třeba s českou Národní galerií? Skoro nikdo by ho neuposlechl a mnoho výstavních síní by si z něj ještě dělalo legraci a určitě by našly způsob, jak ho třeba nějakou karikaturistickou soutěží zesměšnit.

To centrální nařizování, přikazování a zakazování jsme si užili až dost. Čína nám nevědomky jenom připomíná, co u nás bylo a co už máme za sebou. Zaplať pán bůh za to.

To je právě ten rozdíl mezi tím, v čem žijeme, co je tzv. svobodný svět a tím, co představuje Čína. Pak nelze chápat, co na té zemi někteří vidí a ještě méně, co na ní mohou vidět naši vrcholní politici. A už vůbec ne, jak se před ní pokorně klaní. Ani ekonomické důvody neobstojí. Stačí si prohlédnout bilanci vzájemného obchodu a investic.

A úplným vrcholem je samozřejmě opět náš moudrý pan prezident. Na dotaz co říká ke 30 let starým událostem v Pekingu na náměstí Brány nebeského klidu (Čína tam násilně potlačila protesty a podle některých zdrojů bylo až několik tisíc mrtvých) uvedl: „Čína je veliká země a kdyby došlo k chaosu a k dezintegraci Číny, tak by to mohlo znamenat výraznou destabilitu. Zastávám názor, že demokratizace má probíhat krok po kroku po etapách.“ Takto mluví náš prezident o mrtvých protestujících. Možná by mu měl někdo položit otázku, jestli byl tedy první krok s několika tisícovkami mrtvých, zda se domnívá, že v druhém kroku by jich mělo být několik stovek, a v kterém kroku se domnívá, že by už snad nemuseli být žádní. A hlavně kolik kroků té demokratizace podle něj Čína za těch 30 let udělala.

Ono se ukazuje soudě podle vývoje vzájemných vztahů a obchodu za poslední tři roky, že čím větší servilita a podlézání z naší strany, tím větší pohrdání a nadřazenost ze strany čínské.

Ne, takhle si nepředstavuji vystupování reprezentantů hrdého evropského národa, který má s komunisty své zkušenosti. Tady není být na co hrdý. Tady se lze leda tak stydět.