Objevila filosofie atomy náhodou?

Jak je možné, že filosofie "objevila" atomy asi 2400 let dříve než fyzika. Vždyť přece jedině fyzika je tou jedinou pravou vědou, jak si nejednou myslí hlavně fyzikové, a filosofie je jen bla, bla, bla, tedy podle některých.

Řecky ???µ??, átomos znamená nedělitelný. Představa, že hmota není dělitelná do nekonečna se připisuje Demokritovi, ale zdá se, že ji převzal od svých předchůdců. Zajímavá je tu souvislost s geometrickou představou bodů nulové velikosti, kterých potřebujeme nekonečně mnoho i pro realizaci té nejkratší úsečky, což je vlastně představa nekonečné dělitelnosti každého geometrického útvaru kromě bodu. To je ale velmi idealizovaná představa, která se v realitě nikde nevyskytuje, třeba i kvůli kvantové mechanice, která má (asi) minimální nedělitelnou vzdálenost, Planckovu délku, což je 1,6 x 10^-16 metru.

Překvapivě ani diferenciální a integrální počet nepřevzal představu něčeho s nulovými rozměry. Mluví se v nich sice o infinitezimálních úsecích, tedy "nekonečně" malých, ale když přijde na lámání chleba, tak u limity najdeme epsilon-delta okolí, tedy stálé přibližování se bodu, které vlastního bodu ale nikdy nedosáhne. Vypadá to, že dělení do nekonečna je idealizace mimo realitu (což je jeden z důsledků principu neexistence nekonečna).

Ale zpět k vlastní otázce. Jak mohla filosofie takovou dobu dopředu "trefit" existenci atomů? Z úst nejednoho diskutéra bylo slyšet, že to filosofie trefila náhodou. Obávám se, že pravdu zase tak úplně nemají, i když částečně ano. Ostatně i předešlé dva odstavce naznačují uvažování, které vede k závěru nedělitelnosti hmoty do nekonečna, i když Demokritos určitě neznal ani kvantovou mechaniku, ani diferenciální počet, které vznikly daleko později, ani Euklida, zakladatele klasické, který se narodil až po Demokritově smrti. Demokritos ale zřejmě znal ideje klasické geometrie a představu nekonečné dělitelnosti.

Dnes už víme, že onu nedělitelnost atomy nesplnily, takže by někdo mohl říci, že se Demokritos mýlil. Ale na obranu Demokrita je nutno konstatovat, že konkrétní určení toho, co jsou to atomy, která je atomová úroveň, provedl až v 19. století především Ludwig Boltzmann, a možná to trochu uspěchal, protože z dnešního pohledu by mohly být za nedělitelné považovány spíše elektrony a kvarky, nebo dokonce hypotetické superstruny či "gravitační" smyčky. Mimochodem, Boltzmann se v roce 1906 oběsil zejména kvůli neuznání jeho hypotézy atomů vědeckou komunitou. Smutné na tom je, že jeho hypotézu atomů prokázal už v roce 1905 Albert Einstein svým článkem, ve kterém vysvětlil Brownův pohyb pylového zrnka jako zmatenou dráhu v důsledku nárazu atomů (molekul vody) do tohoto zrnka.

Demokritos ale k "myšlence atomů dospěl úvahou, že pokud bychom dělili hmotu donekonečna, dostali bychom nic. Z ničeho ale nelze hmotu znovu sestavit." Tedy představa atomů nevznikla ad hoc, náhodou, jak někteří nesprávně vyvozují, ale logickou úvahou. Na druhé straně logickou úvahou dospěla filosofie i k tomu, že základem světa je substance, tedy něco spojitého, nebo idea anebo také čtyři živly. Tedy to vypadá, jako by se filosofie skutečně trefovala tak trochu náhodou. Ale poněkud to lze srovnat i s dnešními úvahami fyziky nad interpretací kvantové mechaniky (těchto interpretací jsou desítky) či s hypotézami podob kvantové gravitace z nichž nejznámější jsou teorie superstrun či smyčková gravitace. Obě disciplíny postupují v tomto smysly stejně, i když filosofie je ještě obecnější a je realitě vzdálenější (zejména ta méně kvalitní). Nicméně evidentně i filosofie umí generovat správné hypotézy, vedle mnoha nesprávných, podobně jako fyzika. Svět je ostatně jednotný, takže lidské dělení na fyziku a filosofii je dosti umělé. Je-li problém, může se řešit jakoukoliv disciplínou, jen je efektivní spolehnout se na racionální úvahy a ve finále na jejich ověření realitou buď v podobě experimentu nebo pozorování.

(Kvalitní) filosofie, stejně jako fyzika, prostě jen logickou úvahou vygeneruje několik možností, hypotéz, mezi nimiž je ta správná. A o správnosti hypotéz v daném konkrétním případě, musí rozhodnout fyzika či jiná z desítek disciplín, která má empirické základy.

A jaké je asi správné řešení dělitelnosti světa, když se dělitelnost nezastavila u "nedělitelných", tedy atomů? To je otázka, kterou je schopna řešit filosofie, nikoliv však fyzika, která je příliš vázána na konkrétní stav poznání v dané době a tím nedokáže dostatečně zobecnit.

Atomy či molekuly tvoří prakticky spojité médium, třeba v podobě tekutiny, pevné látky či plynu. Fyzika má spoustu druhů polí, jejichž "kondenzací" vznikají konkrétní částice. Vypadá to, že relativně diskrétní objekty, částice či třeba kameny, vznikají z určité spojité substance, ta se však zřejmě skládá z jiných diskrétních částí (třeba superstrun). Tedy hmota nebo lépe řekněme svět, abychom se vyhnuli mylnému chápání hmoty jako látky s hmotností, dokonce snad pevné, "hmatatelné", nemá pravděpodobně žádnou finální úroveň, tedy žádné finální "atomy" nebo nějakou spojitou pralátku.

Mechanickému opakování této představy změny spojitosti v diskrétnost a diskrétnosti opět ve spojitost, a to do nekonečna, pochopitelně brání proměnlivost tedy odlišnost jednotlivých strukturních úrovní, kterými postupně při cestě do hloubky procházíme. Postupujeme-li stále více "dolů", tak se tyto odlišnosti přechodů mezi spojitostí a diskrétnosti a obráceně sumují a ve velké (už neprostorové) hloubce se mění i samotný smysl základních pojmů jako částice či pole, diskrétnost či spojitost. To jen my zatím neznáme nic jiného než částice či vlny, tedy spojitost, tak si žádným způsobem neumíme představit, jak to může vypadat ve strukturní hloubce třeba o 50 úrovní níže.