Filosofický idealismus - zhoubná nemoc poznání

Dnešní nejen vědecké uvažování je silně zdeformováno idealismem, který pochopitelně lidské poznání velmi brzdí. Příkladů je mnoho, ba tato deformace je prakticky všudypřítomná, protože ji způsobují limity lidského poznání.

Mluvíme tady pochopitelně o filosofickém idealismu, tedy představě, že podstatou světa není hmota ale "duch", nikoliv snahu o dosažení nějakého ideálu, snílkovství. Konkrétních negativních případů je mnoho, tato chyba je velmi častá, neboť ji způsobuje, jak uvidíme za chvíli, horizont našeho poznání, který je téměř všude. Idealistickou deformací je třeba pravděpodobnostní interpretace kvantové mechaniky, která si naivně představuje, že je její náhoda absolutní. Idealistickou naivitou je také stvoření vesmíru či času z ničeho, představa, že podstatou reality je matematika, názor, že žijeme v počítačové simulaci, či že bůh stvořil vesmír, nebo že existuje elektromagnetické vlnění bez nositele (tedy že neexistuje relativistický "éter"), nebo že v matematice existuje nekonečno.

Nejdříve si pro názornost ukažme prostý příklad, jak takový mylný dojem vzniká. Podívejme se do historie, třeba jak byly dříve chápány atomy. Ještě v roce 1905, kdy Einstein napsal svůj článek, ve kterém vysvětlil Brownův pohyb pylového zrnka jako jeho „kličkování“ způsobené nárazy molekul vody, velká část fyziků stále nevěřila, že atomy a molekuly existují, byly pro ně jen abstraktní, vymyšlené entity. Teprve později byly tyto atomy pochopeny jako základ hmoty, jakýsi materiální uhelný kámen, což dnes ví každý školák.

Podobně probíhala v lidských představách „materializace“ vakua. Kdysi ve starověku někteří chápali i vzduch téměř jako nic, ale většinový názor byl, že vzduch je jeden ze čtyř nebo pěti živlů. V každém případě ale začal vznikat pojem vakua jako ničeho, prázdného prostoru, který získáme, když vzduch vyčerpáme. Že chápání vakua jako ničeho není správné se projevilo až později, kdy se kvantové vakuum ukázalo jako zdroj virtuálních a reálných částic. Dokonce se dnes má za to, že fluktuací tohoto kvantového vakua vznikl celý náš vesmír. Existuje tedy něco materiálnějšího než toto kvantové „nic“? Pravděpodobně nikoliv.

Je tedy zřejmé, že podobná „nic“, která posléze můžeme popsat v určitém chvíli jen vágně abstraktně a později sice přesně, ale jen matematicky (viz souřadnicový systém v prostoru), se nám následně ukážou jako základní materiální struktury, ze kterých vzniká svět kolem nás. Otázkou pak ale je, jako to, že to nejmateriálnější se nám jeví v určité fázi poznání, jako v zásadě abstraktní, matematické nebo v extrémním případě dokonce jako nic.

Vysvětlení je velmi prosté a zřejmé už z uvedených dvou příkladů a je ho možné doložit stovkami případů dalších. Jde o to, že u věcí uvnitř našeho horizontu poznání jasně vidíme jejich materiální charakter (dnes třeba právě atomy), kdežto když nějaké entity začínáme poznávat, je zatím jejich (materiální) podstata neviditelná, protože je za horizontem, a proto se nám tyto entity jeví jako ideje, abstrakce či matematické struktury. Tyto jsou ale pouze velké zjednodušeniny, zidealizované abstrakce a taková povrchní abstrakce pomíjí jejich materiální podstatu. Toto velmi částečné, minimální poznání, tato naše neznalost je zdrojem idealismu, který silně deformuje a tím i blokuje naše chápání. Je pochopitelné, že když se spokojíme s idealistickým tedy velmi povrchním chápáním těchto entit, nemáme proč poznávat jejich materiální podstatu, když si myslíme, že taková neexistuje, neboli, že dál už nic není.

Uveďme jen pro jasnost, že materialismem zde nechápeme naivní pojetí 18. a 19. století, podle něhož je hmotou to, co má hmotnost, na co si můžeme sáhnout. Současnou koncepci lze nazvat post-materialismem nebo neo-materialismem, a ten obecně říká, že strukturně nižší úrovně reality jsou primární a dávají vzniknout těm vyšším. Jsou stavebním materiálem, ze kterého jsou postaveny ty vyšší. Jako primární jsou logicky tyto úrovně silnější než ty vyšší, jsou zásadnější. Proto, vidíme-li jakékoliv abstraktní, například matematické struktury, jest nám pátrati po materiálních vzorech, jejichž zjednodušenými obrazy tyto abstrakce jsou.

Dnešní filosofie, věda a lidské poznání vůbec jsou idealismem těžce poškozeny. Je to spoluzpůsobeno i úžasným úspěchem matematiky, který je naprosto zasloužený, nicméně ve své interpretaci dosti problematický. Vždy je něco za něco. I matematika má své negativní dopady, a jeden z nich je ten, že lidé často nechápou, že abstrakce a matematika je jen velkým zjednodušením objektů a vztahů v realitě a že bez reality nemá abstrakce žádný smysl a vůbec by matematika neexistovala.

Matematika je disciplínou, která se rozhodla, že svou filosoficky amatérskou povrchnost omezeného chápání světa před horizontem pozvedne na svůj základní princip. Z jedné strany je to sice geniální myšlenka, která je neuvěřitelně efektivní uvnitř matematiky, ze druhé je toto zapomenutí na podstatu matematiky v realitě destruující v disciplínách mimo matematiku. Matematika nemá nástroje pro obecné chápání svého fungování v nematematických oborech, takže není schopna řešit ba není schopna ani vidět negativní dopady svého idealismu v těchto oborech.