Co bylo před multivesmírem, před multi-multivesmírem, před multi-multi-multivesmírem......

Řešíme-li otázku, co bylo před velkým třeskem, dojdeme asi k názoru, že to byl bůh nebo multivesmír. Hned se pak ale musíme zeptat, co bylo před nimi! A mohli bychom v řadě "před" asi pokračovat do nekonečna. Opravdu mohli?

Zdá se to úplně logické. Když vyřešíme, co bylo před velkým třeskem, vyvstane "otázka před" znovu. Co stvořilo boha nebo multivesmír? Vědci by asi odpověděli, že "multi-multivesmír". Ale pak bychom se mohli ptát, co bylo před "multi-multivesmírem". A tak bychom se mohli ptát znova snad nekonečněkrát na další a další úrovně "nad-vesmírů". Zdá se, že je snadné a správné dojít až nakonec a tvrdit, že ten poslední vesmír je v nekonečnu je ten totálně primární.

Na takovou úvahu ale přesně sedí známý bonmot: "Na každou složitou otázku existuje prostá odpověď. .... Pochopitelně špatná." Proč? Stačí uvážit, že každý náš krok od jednoho nad-vesmíru k vyššímu nad-vesmíru je nenulově nejistý. Copak jsme si třeba zcela jisti existencí multivesmíru? V blogu Co bylo před velkým třeskem. Nic? jsme si dokázali, že existence multivesmíru je téměř jistá, jenže jistota třeba na 99,99% také obsahuje nepatrnou nejistotu 0,01%. To sice není nijak poprvé podstatná nejistota a poprvé ji proto můžeme zanedbat, ale při dalších krocích se tato nejistota zvyšuje. U dvou kroků, i když by byla jistota každého z nich oněch vysokých 99,99%, klesne pravděpodobnost na 99,98%. Při 4096 opakováních je pak pravděpodobnost už jen 66,39%, při 16 384 krocích pak 19,42%, a po 32 768 opakováních je pouhých 3,77%. Pochopitelně po nekonečném počtu opakování je pravděpodobnost existence konečného primárního vesmíru nulová. Je tedy jasné, že představa primárního vesmíru je s naprostou jistotou chybná.

Vraťme se ale ještě k větě o tři řádky výše: "..po nekonečném počtu opakování je pravděpodobnost existence konečného primárního vesmíru...." Toto tvrzení zní zcela logicky a správně, jeho význam je pro nás naprosto pochopitelný. Přesto obsahuje rozpor, který ji činí nesmyslnou! Hledáme totiž nějaký definitivně první vesmír, tím ale pátráme po konci nekonečna. To ale ze své definice žádný konec mít nemůže. Samotné hledání absolutně prvního vesmíru je nesmyslné. Dokonce by se dalo říci, že každé nekonečno je jen jednoduchá špatná odpověď na složitou otázku. Totiž podobnou analýzu zobecnění jednoho kroku na všechny, tedy že každý krok bude, ne-li stejný, tedy alespoň podobný, můžeme udělat pro každé nekonečno, dokonce i pro nekonečno matematické, viz Proč v matematice nekonečno existuje a v realitě nikoliv. Zobecnění na konečnou vzdálenost může být správné, zobecnění na nekonečnou vzdálenost nikdy.

Immanuel Kant ve svých antinomiích, tedy neřešitelných rozporech, má i antinomii existence nekonečna. Podle něj nelze spolehlivě říci, že nekonečno existuje. Nelze ale ani tvrdit, že je nějaký krok v řadě nad-vesmírů konečný! Vždy jde udělat další krok, nikdy ale nelze dojít až na konec nekonečna. Jenže to je vlastně popis potenciálního "nekonečna". Vždy jsme v daný moment schopni udělat jen konečný počet kroků, nicméně nikde nebude blok dalšího pokračování. Potenciální "nekonečno" není ale v každé fázi ani první krok k tzv. aktuálnímu (tedy skutečnému) nekonečnu, neboť jeho velikost činí vždy 0% opravdového nekonečna (= konečné číslo / nekonečno). Jak už v roce 1781 pochopil Immanuel Kant, jde o to, že naše logika má jen omezený dosah. Logikou nelze vyřešit některé problémy (přesto že je mnohokrát přesnější a "schopnější" než víra nebo emoce). Cokoliv se tedy pokusíme s použitím logiky prohlásit o pravém nekonečnu, je nutně špatně. A to včetně tvrzení o jeho existenci.

Tuto myšlenku najdeme i ve větách o neúplnosti Kurta Gödela, které sice formuloval jen pro aritmetiky, ale zobecnění této úvahy na jakýkoliv formální, tedy i logický systém se přímo nabízí. Gödelovy věty o neúplnosti pak prokazují, že žádný logický systém nemůže být současně bezesporný a úplný. Jen pokud je ještě neúplný, nemusíme narazit na nerozhodnutelná tvrzení v něm (třeba zda nekonečno existuje či ne), která v něm nutně jsou. A otázka existence nekonečna je takovýmto nerozhodnutelným řešením pro každý abstraktní systém (pro konečný počet logických systémů, které kdy ve své konečné existenci objevíme). Opakování nekonečného množství téhož postupu je proto logický nesmysl, což třeba Hegel vyjádřil termínem špatného nekonečna.

Zůstali jsme nakonec viset ve vzduchu bez nahmatání alespoň náznaků finálního řešení při hledání prvotního vesmíru. Konkretizujme si tedy alespoň důvod této nedosažitelnosti, abychom vše lépe pochopili. Tak jako nelze do nekonečna zobecnit řadu dalších nad-vesmírů, nelze do nekonečna indukovat jakýkoliv pojem, nejen pojem vesmíru. Všechny lidské termíny dalším rozšiřováním poznání postupně mění svůj význam, až ten původní nakonec ve velké noetické (poznávací) vzdálenosti úplně ztratí. To platí i pro celek a část. Vesmír je částí multivesmíru, ale ve velké noetické vzdálenosti část a celek ani neexistují, nemůžeme tedy ani použít k další úvaze obrat, že je něco částí něčeho jiného. A to doslova. 

Nelze v této souvislosti nevzpomenout falsifikaci Karla Poppera, která tvrdí, že jakékoliv tvrzení, pojem, teorie, která chce být vědou a tedy i pravdivým poznáním, musí být zpochybnitelná. Vše má totiž omezenou platnost. Každé opravdové nekonečno je absolutní, není tedy ale falsifikovatelné, není pak vědou a nemůže být pravdou. Prostě nic jako opravdu primární vesmír není, třeba už proto, že tam noeticky daleko pojem vesmír vůbec neexistuje, stejně jako pojem existence či pojem primární. Naše představy, naše pojmy, naše logika není schopna uchopit to, co tam "existuje".

Hledání nekonečně vzdáleného primárního vesmíru mi připomíná starý vtip:
Tazatel na stranické schůzi v Rusku (dále jen T): "Četl jsem v Pravdě, že Gagarin dostal za svůj let do vesmíru od strany automobil. Je to pravda?"
?Stranický funkcionář (dále F): "Je to pravda, deník Pravda nelže. Jen to nebyl Gagarin ale Makarov."
T: "A jaké auto dostal?"
?F: "Vlastně to nebylo auto, ale kolo."
T: "A kdy ho dostal?"
?F: "Vlastně ho nedostal, ale ukrad."

Takže při hledání nekonečně vzdáleného primárního vesmíru je třeba upřesnit, že nenalezneme vesmír primární, ale sekundární, že nebude nekonečně vzdálený, ba ani to nebude vesmír. :-)