Mýty kolem jaderné energetiky. Těžba uranu - ekologická katastrofa?

Těžbou uranu prý zamořuje planetu jedovatými radioaktivními odpady. Jezera plná toxického bahna a hory radioaktivní hlušiny nás prý stojí zdraví. Jak je tomu doopravdy? (délka blogu 15 min.) 

Budou prý “zářit” ještě mnoho tisíciletí. Dostanou se postupně do vody, kterou pijeme a do jídla, které jíme. Radioaktivní izotopy, které jsme snaživě vytěžili v honbě za uranem nás budou stát život, tvrdí odpůrci jaderné energetiky. 

Na výrobě energie se obohacuje jen hrstka lidí, následky těžby uranu ale musí nést celá společnost, tvrdí dále aktivisté, hrající si na ochránce lidského dobra. 

Jak je to ale doopravdy? Opravdu se pomalu otrávíme horami radioaktivní hlušiny, vytěžené v uranových dolech? Opravdu musíme platit miliardy za odstranění nebezpečných silně radioaktivních izotopů z vytěžené horniny? 

Mýtus “radioaktivní hornina”

Těžko říct, odkud se vlastně vzal mýtus radioaktivní horniny. 

Aktivisté si nejspíš představují, že hornina, ve které se nachází uran, vypadá a chová se jako vyhořelé jaderné palivo, které skutečně vykazuje vysokou hodnotu škodlivého ionizujícího záření. 

Je to samozřejmě nesmysl. 

Kdyby uran, ze kterého se vyrábí palivo do našich jaderných reaktorů proreagoval už v zemi (a vytvořil tu patřičné množství opravdu zdraví škodlivých izotopů) - nebyl by z něj další užitek a nedal by se používat jako palivo v reaktorech. 

Trik,

 který se používá v jaderné elektrárně spočívá v cíleném štěpení určitého přírodního izotopu uranu neutrony, které (což je velice praktické) vyzařuje samotné palivo. Tyto neutrony se pak uměle zpomalují aby měly ještě větší účinnost. To vše funguje navíc díky tomu, že byly předtím přírodní izotopy v palivu uměle zkoncentrovány. 

To, čemu aktivisté říkají “hory radioaktivní horniny”, je ve skutečnosti běžná hornina, kterou bylo potřeba vytěžit, než se horníci dostali k uranové žíle. V této vytěžené hornině se nachází právě takové množství radioaktivních látek, které je pro danou lokalitu typické. Radioaktivní je totiž více nebo méně celá naše planeta, všechny horniny obsahují malé množství radioaktivních prvků. 

Hory hlušiny se musí vytěžit také v uhelných dolech, nebo v dolech, kde se dobývá ruda na výrobu kovů. Hlušina, která se nacházela v blízkosti uranové žíly, obsahuje možná jen o něco více přírodního uranu, než je tomu na místech, kde se těží uhlí nebo železná ruda. Přesto zde žijí po tisíciletí lidé - a nejsou nemocnější než jejich vrstevníci, žijící v méně exponovaných lokalitách. 

Není těžba jako těžba

Co když se ale spolu s málo radioaktivní běžnou horninou dostane na povrch také uranová ruda, ve které je aktivita logicky vyšší? To je oprávněná otázka. 

Bylo by ale nelogické, kdyby těžební společnost nejprve vyvíjela obrovské úsilí na to, aby se dostala k hornině, uložené stovky metrů pod zemí - a pak ji nechala bez využití válet na zemském povrchu. Zpracováváním se z rudy dotyčná komponenta (uran) naopak pokud možno co nejvíce odstraňuje.

V dnešních moderních uranových dolech se dokonce používá metoda s názvem In-situ-leaching (zkratka ISL). Uran se tu z rudy odděluje chemicky - a to přímo pod zemí. Na zemském povrchu u takového dolu je pak radioaktivita minimální. Stejně tak se logicky snižují i náklady na to, aby se uvedlo okolí do původního stavu, jaký panoval před těžbou uranu. ISL-těžba mimochodem není dnes žádnou výjimkou - spíše pravidlem. 

Jak je to s penězi? Něco málo čísel

A jak je to s obrovskými sumami, které musí být vynaloženy na rekultivaci uranových dolů? Podívejme se na dva konkrétní příklady sanace. 

Jako jeden z příkladů může posloužit uranová mina v Moab, v americkém státě Utah. Tam musely proběhnout v rámci úpravy krajiny silné změny - bylo dokonce nutné přeložit odkalovací jezero. Když se ale spočítá, kolik stály úpravy ve srovnání s tím, kolik elektrické energie se vyrobilo z tamního uranu - činí náklady jen 0, 003 centu na každou kilowatthodinu energie. 

Stejná částka, vyjádřená v absolutních číslech a dolarech bude znít samozřejmě daleko drastičtěji - a buďte si jistí, že aktivisté použijí ke strašení lidí právě tuto zdánlivě obrovskou částku. Navíc budou lidem namlouvat, že ji musí zaplatit právě oni. Co na tom, že tyto prostředky vynakládá těžební společnost - a ne běžný občan dané oblasti?

Jako druhý příklad poslouží jedna konkrétní evropská lokalita v bývalé NDR. Tady už činí náklady na rekultivace celých 0,04 centu na kWh. Rozdíl je způsoben historickými odlišnostmi a nešetrnými způsoby, jakými se těžila ruda v bývalých socialistických státech. Za elektrickou energii přitom běžný spotřebitel zaplatí mezi 30 a 40 centy za kWh, což (i zde) vysokou sumu relativizuje dokonce i ve chvíli, kdy by ji měl nepřímo platit spotřebitel elektrické energie, vzniklé z místního uranu. 

Konkrétní radiotoxicita odkaliště u uranového dolu východního typu

U odkaliště v Kadji-Sai v Kyrgyzstánu nejspíš nebude nikdo hledat moderní západní technologie. Jedná se totiž o uranový důl, provozovaný v období socialismu v jedné z bývalých svazových republik SSSR. Přitom se jedná o uranový důl, který je charakteristický (na dnešní poměry) enormně neefektivní separací uranu z rudy. Kolem 75 % ho zůstávalo v původní hornině. Dalo by se tedy čekat enormní zamoření okolí radioaktivitou. 

Když ovšem odborníci z důlní akademie ve Freibergu změřili tamní úroveň ionizujícího záření, shledali povrchovou aktivitu zhruba na přírodní úrovni (jakou známe z řady lokalit v Evropě). Dokonce ani ve větší hloubce skládky a odkaliště není aktivita vyšší, než například aktivita, jakou vykazuje popílek z uhelné elektrárny. 

Dokonce i v této velice speciální a historicky exponované lokalitě - se nejedná o ekologickou katastrofu a obrovské radioaktivní hory odpadu - jak se lidem snaží namluvit aktivisté. 

Pro někoho bude překvapivé...

K zamoření přírody radioaktivními izotopy ovšem skutečně dochází - to je neoddiskutovatelné. 

Paradoxně to není jaderná energetika, kdo je na vině. 

Co vám aktivisté a odpůrci jaderné energetiky zamlčí: radioaktivní odpad produkují doly, kde se těží suroviny pro dnes protežované, tzv. “čisté” zdroje energie, například suroviny, nutné pro větrné elektrárny. Jak je to možné?

Moderní systémy, ve kterých se mění energie větru na elektrickou energii využívají neodymových magnetů. Na jeden MW výkonu potřebuje “větrník” kolem 200 kg neodymu. 

Neodym je prvek, který se získává z určité rudy. A právě tady je problém. V rudě, ve které se nachází v naší zemské kůře, totiž není sám. Nachází se ve společnosti řady dalších prvků. Jedním z nich je … thorium. 

Thorium je prvek, který se svými vlastnostmi hodně podobá uranu. Při těžbě neodymu je to ale nežádoucí příměs, který zůstává v hlušině. A není zdaleka sám, v odpadu se hromací také různé těžké kovy a dokonce i uran. Vzhledem k tomu, že se na rozdíl od uranových dolů tyto prvky nevyužívají, koncentrují se v odkalištích nebo skládkách hlušiny. 

97% produkce - jinými slovy téměř veškerá výroba neodymu -  dnes pochází z Číny, která je známá svým laxním přístupem k životnímu prostředí. A tak - zatímco jsou uranové doly v USA, Austrálii a dokonce i na území bývalého Sovětského Svazu pečlivě hlídané a kontrolované … děje se v Číně přesně to, co rádoby ekologičtí aktivisté předhazují jaderné energetice. 

A děje se to ve jménu ochrany životního prostředí. Hrajeme si na velké ekology - a místo co bychom začali naplno využívat jadernou energetiku, která nám zaručuje levnou a čistou energii, propagujeme využití energie, která ničí životní prostředí daleko víc, než kdy mohly i ty nejzanedbanější uranové doly. 

Děje se tak přesně podle hesla: “Čeho oči nevidí - toho srdce neželí.” 

Jedno z obrovských odkališť, známých jako “jezera vzácných zemin” se nachází blízkoměsta Baotou. Už před několika lety se odhadovalo množství thoria, které je v něm “odložené” na 90 000 tun. Další podobnou lokalitou je Bayan Obo. Kromě toho ale postupně vzniká mnoho tisíc malých a divokých skládek v provincii Jiangxi.

align="justify"http://www.ecm-ing.com/eng/Bergbau%20eng/USA%20eng/,https://www.world-nuclear.org/information-library/nuclear-fuel-cycle/mining-of-uranium/world-uranium-mining-production.aspx,https://www.achgut.com/artikel/greenpeace_uebernehmen_sie_windraeder_produzieren_atommuell/,https://www.stimmen-aus-china.de/2011/04/26/selten-unnachhaltig-seltene-erden-und-umweltverschmutzung-in-china/