Zápas s náboženským fundamentalismem

Většinou si myslíme, že hrází proti islámskému fundamentalismu je výchova bez víry. Není tou hrází spíše kultivace Evropanů ve víře v Kristova Boha?

Druhý vatikánský koncil se stal v katolické církvi významným předělem. Končí nevraživost katolíků vůči Židům za ukřižování Ježíše Krista a dominuje uvědomění si společného dědictví křesťanů a Židů ve starých Písmech vyvoleného národa.

Koncilní otcové z arabských zemí pak otevřeli pozornost vůči monotheistickému islámu a pak P.P. Pavel VI. ve Vatikánu otevírá dveře dalajlámovi a představitelům buddhismu. Končí exklusivita spasení skrze katolický křest a P.P. Pavel VI. vybízí ke vzájemné úctě mezi náboženstvími a uvědomění si společných ideálů náboženské svobody a vzájemného bratrství a rozšíření mezináboženského dialogu na dialog mezikulturní. (Tedy nikoliv multikulturní guláš, ale multikulturní dialog!)

Každý náboženský fundamentalismus je rizikem pro upřimné hledání Boha, je rizikem pro opravdovou víru a důvěru člověka Bohu. A tak jako církev vnímá muslimy s úctou, je nanejvýš nutné, aby i muslimové měli úctu k ostatním náboženstvím. Je otázkou, zda jim to v Evropě usnadňujeme nebo komplikujeme.

V Evropě vyznáváme multikulturalismus, ale místo úcty  k jednotlivým náboženstvím převažuje pohrdání Bohem a neduté pohrdání věřícími. Pak by nás nemělo překvapit, když nás muslimové považují za nevěřící psy se všemi důsledky zjednodušující agrese.

Je poněkud bizardní, pokud se bojíme ztráty naší evropské, křesťanské civilizace, a přitom se nezajímáme o kořeny naší kultury. Ano, ztrácející se křesťanská kultura může být nahrazena islámskou kulturou. Proč ne? Možná, že stojíme na rozcestí: Opět přijmout sjednocujícího Ducha Ježíše Krista nebo bude islámská agrese silnější než jsme my. Budoucnost máme ve svých rukou.

………………………………………………………….

Více v článku islamisty Luboše Kropáčka „V naší době – tehdy a dnes“ v příloze Katolických novin Perspektivy 45