Lékař versus pacient

Tak nám politici oficiálně proměnili trpícího pacienta na poroučejícího klienta. Trochu mi to připomíná vznik socialistické společnosti v Československu z rozhodnutí komunistické strany. Politik rozhodne a nastává změna. Pokud jí věříme. Jde o změnu k lepšímu?

Nejeví se mi to tak. Trpící pacient vyvolává v lékaři empatii a nutnost okamžité pomoci. Poroučející klient empatii nevyvolává a lékaře uvrhuje do pozice hokynáře. Zákazník poroučí a hokynář mu prodá i nos mezi očima. A to se skutečně děje! Lze toto považovat za pokrok?

Touto cestou se lékař ve zdravotnictví dostává na vedlejší kolej. Klient si poroučí, jak bude vyšetřován a jak bude léčen. Navíc není limitován. Může si poroučet, co chce. Vždyť má všechno prakticky zadarmo. A tak si poroučí.

Nikomu nevadí, že na to náš systém financování cestou netransparentního veřejnoprávního pseudopojištění, navíc rozkrádaného na všech úrovních, prostě nemá a mít nikdy nebude. On to někdo zaplatí. Jako za komunistů.

Prostý občan žije iluzí, že jeho zdravotní péči hradí stát. Ze zdravotních daní a ze státního rozpočtu. Žije iluzí, že stát na ten jeho bezbřehý vyšetřovací a léčebný apetit mít musí. Nemusí! Ve skutečnosti to bezmezné zneužívání zdravotní péče u nás hradí lékaři ze svého. Peníze na naše zdraví rozhazují pacienti, politici a jejich soudružští kumpáni a teprve co zbude, dostanou lékaři.

To všichni víme. Stýskáme si, žalujeme, utíkáme do zahraničí, ale v podstatě si nevíme rady, co s tím. V našem současném systému financování zdravotnictví cestou veřejnoprávního pseudopojištění, z jehož ovlivnění je vyřazen jak lékař tak i pacient, skutečně není řešení. A jeho kosmetické úpravy místo skutečných reforem nic nezmění. Proto mnozí kolegové volají po zboření tohoto systému nepříznivého vůči lékařům a ve svých důsledcích i nepříznivého vůči chudým občanům.

Ano, je nutné postavit systém financování našeho zdravotnictví na přirozených základech. Lékař musí být svobodný léčit svého pacienta podle jeho potřeb a jeho možností bez administrativních omezování, pokud pacient je ochoten si za kvalitu zdravotní péče zaplatit. Pacient musí být osobně odpovědný za proplacení zdravotní péče. Bez této odpovědnosti pacient žádnou pojišťovnu nepotřebuje. Bez této osobní odpovědnosti pacienta jsou zdravotní pojišťovny zcela zbytečnými redistributorkami naší zdravotní daně a dalšími zdroji netransparentních ztrát z našich peněz na naše zdraví.

Takovýto přirozený systém postavený na svobodě a odpovědnosti funguje bez zbytečného administrativního omezování. Stačí určit jen mantinely a podrobná pravidla již dodá prostý selský rozum. Pokud funguje policie a justice! Pokud zločin je zločinem, krádež krádeží, loupež loupeží, podvod podvodem…

Nejhorší je, že po čtyřicetiletém komunistickém brainwashingu jsme přestali věřit sami sobě, nesmyslně spoléháme na stát, nedůvěřujeme si, snadno podléháme závisti a nenávisti, nejsme ochotni nic udělat pro společnost a všem je blízké heslo z komunistické éry „Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu!“

V tom se musíme opět postavit na svoje nohy, obnovit vymahatelnost práva, obnovit úctu k pravdě a úctu k druhému člověku, vážit si druhého člověka. Kdo tyto nezbytnosti pochopí, bude mít větší šanci na přežití. A pokud pacient jednou v obnoveném přirozeném systému financování zdravotnictví přestane být ekonomickým rizikem lékaře a opět se stane jeho ekonomickým přínosem, obnoví se přirozenou cestou i empatie lékaře.

....................................................................................................................................

Napsáno pro Medical Tribune a Tempus medicorum a dosud nezveřejněno