Sebepoškozování

S lidmi, kteří ubližují druhým, se setkáváme celkem běžně. Většinou už ve školce se najde někdo, kdo bije ostatní děti víc, než je obvyklé. Rodiče nás taky odmala upozorňují, že jsou na světě lidé, kteří by pro nás mohli být nebezpeční. Jedinci, kteří jsou agresivní vůči ostatním nás tedy mohou nepříjemně zaskočit, ale zase to není tak, že bychom o jejich existenci neměli ani tušení. Se sebepoškozováním je to jiné. Pro většinu lidí je nějakým způsobem pochopitelné, že někdo ublíží jinému člověku, i když je motiv takového chování často bezvýznamný, ale ubližovat sám sobě?

A přesto takoví lidé jsou a rozhodně jich není málo. Výzkumy ve Velké Británii ukázaly, že se sebepoškozováním má zkušenost 13,2% adolescentů ve věku 15-16let. V USA je to dokonce 15,9% šestnáctiletých. Mnoho osob začne se sebepoškozováním již v pubertě nebo adolescenci, ale potíže zpravidla vrcholí kolem dvacátého roku.

 

Proč to dělají?

Příčiny, které je vedou k sebepoškozování, bývají různé. Jednou z nejčastějších příčin je nějaké duševní napětí, ať už je to úzkost, vztek, psychická bolest či sebenenávist nebo naopak pocity prázdnoty a naprosté otupělosti, kdy je bolest jedinou možností něco cítit. Pro některé je to zase forma trestu za skutečné nebo domnělé osobní selhání. Pro jiné lidi může být sebepoškozování způsobem, kterým se na sebe snaží upozornit. Ať už je důvod pro sebepoškozování jakýkoliv, společným prvkem zde bývá potřeba sebekontroly. To, jestli si ublížíte nebo ne, je totiž jedna z mála věcí v životě, která stoprocentně závisí jen na vás.

Ať už vám tento způsob vypořádávání se s problémy přijde jakkoliv zvrácený, faktem je, že má i svůj fyziologický podklad. Při bolesti se totiž v těle uvolňují endorfiny, adrenalin a další látky, které působí povzbudivě. Po krátkodobé bolesti dojde k uvolnění, zmírní se úzkost a díky tomu je člověk schopen zbavit se svého „tunelového“ myšlení a vidět třeba i další možné perspektivy. Navíc fyzická bolest odvede na nějakou dobu pozornost od té psychické. Je v tom i určitá symbolika. Člověk na chvíli „převede“ duševno do fyzična, udělá svůj pocit hmatatelnějším a například v případě řezání jasně vidí ránu, může se o ni nějakým způsobem postarat, ošetřit ji a potom sledovat, jak se postupně hojí.

 

Metody sebepoškozování

Způsobů sebepoškozování existuje velké množství, fantazii se nekladou meze. Asi nejznámější je řezání (žiletkou, nožem nebo čímkoliv, co je po ruce), pálení, propichování kůže a bití sebe sama. Mezi další patří požívání nestravitelných nebo dokonce jedovatých látek a předmětů, hladovění nebo přejídání, vystavování se mrazu nebo naopak horku.

Nejběžněji poškozenými částmi těla bývají horní a dolní končetiny. Většina lidí se svá zranění a následně jizvy snaží skrývat, ale jsou i jedinci, kteří se jimi nijak netají, ať už proto, že si touto cestou říkají o pomoc nebo jim to připadá „cool“.

 

Postoj společnosti

Většina lidí při zmínce o tom, že si někdo záměrně ubližuje, nechápavě poklepe na čelo nebo se vyděsí, což jim nelze příliš zazlívat. Ale na druhou stranu, proč je považováno za natolik zavrženíhodné, když se někdo s cílem se uvolnit řízne? Člověk, který se zbavuje stresu tím, že si dá pět panáků vodky, zpravidla nebývá brán jako nenormální. Někdy dokonce bývá povzbuzován, ať „to“ pořádně zapije. A přitom tvrdým alkoholem své tělo poškozuje dokonce více. Nebo osoba, která má ve zvyku sníst na uklidnění tři zákusky a navrch ještě tabulku čokolády… Taky tím škodí svému zdraví – zakládá si na cukrovku, vysoký cholesterol a nadváhu. A to jsou daleko závažnější zdravotní komplikace než jizvy.  Sebepoškozování samozřejmě není v pořádku. Není to něco „normálního“. Ale to není ani již zmíněné nadměrné pití nebo přejídání, které ovšem takové pozdvižení v okolí nevzbuzuje.

 

Mýty o sebepoškozování

Chtějí na sebe jen upozornit, aby je všichni litovali

Ano, takoví jedinci samozřejmě mohou existovat, ale ve většině případů sebepoškozující osoba nemá nejmenší zájem o to, aby o jejím způsobu „řešení“ problémů vědělo okolí. Obvykle se za své počínání stydí a rány se snaží skrývat. Jejich cílem nebývá manipulace okolím, je to prostě jen jejich způsob, jak se vyrovnat se zátěží.

Ti, pro které je sebepoškozování cestou, jak získat pozornost okolí, zpravidla pocházejí z rodiny, kde se pocitům jednotlivce nepřikládal moc velký význam. Jeho problémy nikoho příliš nezajímaly a fyzické potíže byly víceméně jedinou šancí, jak dosáhnout nějaké péče, protože jedině ty byly brány vážně. Také je faktem, že poranění, které si člověk navíc zcela očividně způsobil sám, spolehlivě zalarmuje téměř každého rodiče/sourozence/partnera/kamaráda.

Každopádně ať už na sebe dotyčná osoba chce „jen“ upozornit nebo ne, pokaždé její konání signalizuje nějaký problém a zasluhuje si zájem svého okolí.

Kdo se řeže, patří mezi EMO

V povědomí veřejnosti bývá sebepoškozování často spojováno s emo nebo goth subkulturou. Sice je pravda, že sebepoškozování je součástí stylu těchto komunit, ale v tomto případě si lidé ubližují spíš z toho důvodu, aby tak potvrdili své členství ve skupině než z nějakého vnitřního tlaku. Naprostá většina sebepoškozujících se osob tyto styly nevyznává.

Jde o pokusy o sebevraždu

V případě sebepoškozování není smrt primárním motivem. Tak je i sebepoškozování definováno – musí být bez vědomého suicidálního záměru. Je to jen nevhodný způsob zvládání náročné životní situace. Samozřejmě se stává, že jedinec neodhadne tu „správnou“ míru a na následky poškození, které si způsobil, zemřít. Ale účelem to není.

Jsou to jen sebelítostní slaboši

Mnozí lidé se domnívají, že osoby, které si vědomě ubližují, své problémy nijak neřeší, ale jen zoufají nad svým špatným životem a řežou se, pálí apod. Přístup k problémům je u nich ale různý, stejně jako v celé populaci a není spravedlivé házet všechny do jednoho pytle. Většina se snaží vyřešit problémy efektivním způsobem a sebepoškozování často slouží jen ke zbavení se úzkosti, která často brání produktivnímu myšlení. Taky může sloužit ke zvládnutí jiného silného negativního prožitku, který člověka paralyzuje natolik, že nemůže fungovat jako obvykle. 

Dělá mi to naschvál, chce mě jen trápit

Na to lze říct jediné… nedělá a nechce.

 

Co s tím?

Léčba sebepoškozování sestává z psychoterapie a případně farmakoterapie, především antidepresiv. Většinou však problémy odezní přirozeně po 5-10 letech. Přestat se sebepoškozováním není tak lehké, jak se může zdát. Vzniká na něm závislost, která je podobná té na drogách nebo alkoholu – člověk na něj myslí, přestože je relativně v klidu a pokud nezačne svůj problém řešit včas, může dospět o stadia, kdy si ubližuje ne proto, že se cítí z nějakého důvodu špatně, ale jen proto, že mu chybí samotná bolest. Tělu chybí látky, které se ve zvýšeném množství vylučují právě při bolesti.

Pokud zjistíte, že se někdo z vašich blízkých poškozuje, není dobré jeho problémy ignorovat, ale ani ho, obrazně řečeno, hned strkat do svěrací kazajky. A to přestože budete z tohoto zjištění šokovaní, nervózní a možná i vystrašení. Vhodné je dát mu prostor k tomu, aby si s vámi mohl o svých potížích promluvit a nabídnout mu vaši pomoc. Tou může být i pouhé vyslechnutí. Naopak nevhodné je odsuzování, vyčítání, zakazování a vydíráníAť už se daný člověk poškozuje z jakéhokoliv důvodu, pamatujte, že to není vaše vina a vaším úkolem není ho spasit. To, jestli se sebepoškozováním přestane, je čistě jeho zodpovědnost a pokud ho na této cestě chcete podpořit, mělo by to být jen v rámci vašich možností.