To je takové dětinské povídání někoho, kdo nemá s těmito věcmi vůbec žádné zkušenosti.

Skutečně nevím, jestli s těmito věcmi mají výzkumníci, z jejichž prací tenhle článek vychází, nějaké zkušenosti.. Já zrovna moc ne a proto mě taky zajímá váš názor..

Ano. Musime. Opravdova kariera vyzaduje svoje obeti. Pokud delaji karieru oba partneri, jsou deti spis jen doplnek, nemaji s rodici vztah. V praci je nahraditelny kazdy, ano kazdy, ale doma nikoliv. Chtit karieru a rodinu a tvrdit, ze oboji zvladame dobre, znamena lhat si sam sobe. Nelze byt na dvou mistech soucasne. V cizine jde krasne videt, jak to funguje. Nebo spis nefunguje.

Moc děkuji za názor. Zřejmě to v zahraničí vidíte sama. Zdá se, že by výzkumníci konečně měli začít dělat něco užitečnějšího..

Oba se věnují kariéře, rodina šlape, děti rodiče nepostrádají a všichni si pěkně rozumí. To se zdá trochu neuvěřitelné. Lidé s kariérou až na výjimky prostě čas nemají, a pokud ten čas nemá ani protějšek, pak si nelze představit, že to nějak extra šlape. Pokud se subjektivně cítí spokojeni, pak to naprosto nic neznamená, protože ta rodina přesto fungovat nemusí. Tento problém je neměřitelný a projeví se až když dítě dospěje.

No, zkuste se na to podívat jinak. Samozřejmě je to vždycky závislé na tom, jací jsou to lidé, ale zas tak nic složitého na tom není. V dvoukariérním vztahu je dostatek financí. A tak matka po návratu z práce prostě neletí uklízet, protože jí příjde paní na úklid, nechá si vyžehlit a umýt okna. Čas strávený s dětmi se tak nezkrátí a může mít i intenzivnější míru blízkosti. Když si s dítětem vyjedete na kole nebo vyrazíte na výlet, ten čas mu prostě věnujete plně. A vzdělávání je otázka večerů - taková alternativa k televizním seriálům :-).

.

Je to prostě otázka rozumně nastavených priorit a do těch může, vedle rodiny, práce klidně patřit. Jde to.