Nálepkování - labeling

Termín „labeling“ lze do češtiny přeložit jako „nálepkování“. A o co to vlastně znamená? Jedná se o proces, kdy je klientovi přiřazena určitá diagnóza, která s ním pak často zůstane po zbytek jeho života. Člověk přijde k psychologovi nebo psychiatrovi s určitým problémem, ten ho vyšetří, zjistí, že splňuje kriteria, kterými se vyznačuje nějaká konkrétní diagnóza a klient odchází například jako „depresář“ nebo „porucha osobnosti“.

Na sledování diagnostických znaků samozřejmě není nic špatného, ale ve vynášení rozsudku je přece jen potřeba určitá dávka opatrnosti. A ta právě v současné době některým odborníkům chybí. Výsledkem je, že čím dál tím více lidí nějakou psychiatrickou nálepku má. A to i v případě, kdy by ve skutečnosti mohlo jít jen o problém, nikoliv poruchu.

Ukažme si to na příkladu. Pana Pětiokého opustila snoubenka. Pro něho to byl šok a upadl po rozchodu do hlubokého smutku. Nyní má potíže se spánkem, nemá chuť k jídlu a v práci není tak výkonný jako dřív. Po dvou měsících se rozhodne navštívit psychologa, který po vyslechnutí jeho symptomů usoudí, že vše svědčí pro depresi. Pana Pětiokého odešle k psychiatrovi, který toto podezření potvrdí. Klient odchází s předpisem na antidepresiva a pan doktor si do karty poznamená příslušný diagnostický kód. Ale skutečně si ho pan Pětioký zasloužil? Po rozchodu s milovanou osobou by přece byl nešťastný snad každý. A toto truchlení je u každého různě dlouhé a mívá odlišný průběh. Někdo tuto situaci snáší hůř než druhý a psychologická podpora může být na místě, ale to neznamená, že má skutečně klinickou depresi. Panu Pětiokému by ve skutečnosti možná stačilo, kdyby se měl komu vypovídat, svůj smutek si odžil a potom by fungoval stejně dobře jako dříve.

Nebo další příklad ze školství, kde je velké množství dětí zařazeno do škatulky „hyperaktivní“. Na toto téma jsem se bavila s několika učitelkami z různých škol a všechny mi řekly to samé, a to že dnes se dítě párkrát proběhne po chodbě a hned je označeno jako hyperaktivní. Přitom jde většinou o normální děti, které si rády hrají a rády se proběhnou, jak to už u dětí bývá, jen jsou třeba o trošku temperamentnější nebo o trošku hůře vychované než jejich spolužáci.

Tím nechci říct, že žádná hyperaktivita neexistuje. Existuje, ale je třeba ji odlišovat od obyčejného zlobení nebo od projevů, které k dětství jednoduše patří. Jinak se s dítětem tato nálepka naprosto zbytečně potáhne celou školní docházku a všichni na něj budou pohlížet jinak, než by bylo nutné. Rodiče si možná oddechnou, že za chování svého potomka nenesou zodpovědnost, když je přece hyperaktivní. Ve škole předají příslušný dokument, podle kterého mají pedagogové brát ohled na poruchu žáka. A dítě získá některé výhody, které ostatní spolužáci nemají. Zlobení se mu bude tak trochu tolerovat, takže ho v podstatě nebude nic nutit k tomu, aby své chování změnilo. Ve škole mu to sice možná projde, ale co v dospělosti, až jednou začne chodit do zaměstnání? Tam nikoho nebude zajímat, že pan Barák kdysi dostal zmíněnou diagnózu a pokud se nebude chovat podle norem, velice pravděpodobně ho vyhodí.

Tímto vším nechci říct, že by se psychiatrické kategorie vůbec neměly užívat, ale jen to, že by se s nimi mělo zacházet obezřetně. Nic není černobílé a tak to je i u diagnostiky. Život s psychiatrickou nálepkou bývá komplikovaný, existují však mezi námi lidé, kteří psychickou poruchu doopravdy mají, je potřeba ji určit a podle toho zvolit léčbu. Pro odborníky je mnohdy jednodušší mít klienta zařazeného do nějaké konkrétní skupiny, podle které si pak vysvětlují jeho chování a volí přístup k němu. I pro samotného pacienta bývá úlevné už jen to, že se jeho problém pojmenuje a on konečně ví, co mu vlastně je. Jeho okolí ho mohlo mít celou dobu za simulanta, přestože jeho potíže bylo třeba brát vážně a teprve diagnóza vše vysvětlila.

Nejsmutnější ovšem je, že někdy si je psycholog/psychiatr moc dobře vědom toho, že klient ve skutečnosti žádnou psychickou poruchu nemá, ale stejně mu nějakou přiřadí. A proč? Aby mu péči o daného člověka proplatila pojišťovna. V tomto případě je chyba jak na straně odborníka, tak i systému.

Snad jsem vás tímto pojednáním příliš nevyděsila a neodradila od vyhledání pomoci. Sice je pravda, že riziko nálepky je poměrně vysoké, na druhou stranu existuje pořád dostatek zodpovědných psychologů a psychiatrů.