Téma „mnohoženství" je zajímavější než pozitivní evoluce…

V posledním magazínu MF Dnes vyšel rozhovor s Karlem Janečkem s titulkem: „Nechci jen jednu ženu." Toto téma, zdá se, vzbudilo mnohem více pozornosti než „pozitivní evoluce“ a já se tomu ani tolik nedivím. O politiku se nezajímá každý, ale o milostné soužití skoro všichni.

Tázaný hned v prvním odpovědi upřesňuje zavádějící název článku a už jen tento odstavec určitě stojí za pozornost, protože je v něm obsaženo celé shrnutí, pro mnohé, ožehavého tématu.    

Citace z tištěného vydání celého rozhovoru v časopisu DNES (z prvního odstavce):
„S jakými reakcemi se setkáváte od chvíle, kdy jste v televizi prohlásil, že nemůžete žít jen s jednou ženou?

Upřesnil bych, že neříkám, že nemůžu mít jen jednu ženu, jeden vztah. Můžu, ale nechci se k tomu zavazovat. Náš život je založený na svobodě. Jsme nástrojem mnoha předsudků, které nemají smysl. Snažím se říkat, že člověk by měl být upřímný a neměl by lhát. To znamená, že by neměl lhát ani lidem, se kterými žije. No a já, podobně jako mnoho dalších mužů, nechci mít jednu ženu na celý život. Místo, abych to řešil tajnými milenkami, tak jsem to téma otevřel.“

....

(a z posledního odstavce):
„Já si myslím, že celková obnova společnosti přinese svobodu. Prostě v ní budou žít lidé, kteří chtějí mít celý život jednoho partnera, stejně jako lidé, kteří to nechtějí. A vzájemně se budou umět respektovat.“

Pod článkem se zde na iDNES strhla bouřlivá diskuze, většinou odsuzující, jak se dalo očekávat.
Proč?
Protože lidé se vzájemně respektovat neumí. Je mnoho těch, kteří, ač spokojeni se svým modelem soužití, rádi by určovali jiným, nebo je aspoň kritizovali za něco, co se jich vůbec netýká. 

Kdysi jsem napsala sem na blog článek „Mám tě rád, ale chci spát taky s jinejma ženskejma.“ Je na totožné téma a můj názor je stále stejný. Jsem ráda, když o něm píší i jiní lidé, protože, pokud by takové články pomohly někomu dalšímu, nejsou psány marně.

Vidím kolem sebe řadu lidí, kteří se trápí právě proto, že se jejich představy a přání neslučují s obecným návodem na soukromý život, mající ho za přikázaný směr jízdy.
Často se stává, že se pod maskou, na první pohled dokonalého vztahu, skrývá (na jedné nebo druhé straně, někdy paradoxně na obou) nepřiznaná intimní nenaplněnost. A ta sem tam probublá, aby v okolí způsobila nějakou tu neplechu. Když se ji podaří zdárně umlčet, ubít samotným jejím původcem, protože tak je to správné, morální, a tak to má být, člověk se pak uzavře do vnitřního vězení, kde své utrpení považuje za nutnost a oběť zvolené formě soužití, přitom by to mohlo být úplně jinak.

Navíc mnoho z těch, co se takto úspěšně protrpěli do stáří, pak nejvíc moralizují a vyzdvihují onen adorovaný model, protože jak by k tomu přišli, aby oni trpěli a ostatní si bezuzdě užívali.
Připomíná mi to nechvalně známý přístup rituálně obřezaných matek k obřízce svých dcer, kdy si nechtějí v prostředí svých společensko – náboženských zvyklostí uvědomit, že by mohly žít nezmrzačené…
Kladu si otázku, proč v dnešní době jiní dospělí, zkušení a moudří, mrzačí duše svým dětem a přes všechny své životní zkušenosti jim v rámci předmanželských rad neříkají na rovinu, že slibovat si věrnost a lásku až do hrobu, je jen jeden model, povýšený na univerzální iluzi pro všechny. Že ve vztahu existují mnohem důležitější hodnoty. Celá staletí byla lidská intimita a sexualita mrzačena a mnozí v tom zdárně pokračují dodnes.
To je také jeden z důvodů, proč ubývá sňatků. Proč mnoho dětí z „doklepaných“ manželství svých rodičů, takový model už nechce zažít.

Říkám si, kolik by ubylo rozvodů, kdyby se lidé dokázali domluvit a podívat realitě do očí. Nezaměňovali lásku za majetnictví. Byli víc přející. Nevydírali manipulací typu: Pokud bys mi byl nevěrný(á), život pro mne ztratí cenu. Bulvár by o nevěrách přestal psát a řada afér by se vůbec nekonala, protože by to nikomu nepřišlo divné.

Karlovi Janečkovi, ať už s ním v jiných názorech nemusím souhlasit, v tomto případě za článek dík a palec nahoru, nejen za odvahu a přímočarost nazvat věci pravými jmény.
A všem ostatním čtenářům přeji, ať si každý žije, jak se domluví a jak mu to vyhovuje