O starých značkách a nejen o nich ...

Z různých reklam se na nás hrne všelijak pojatý výkřik, abychom vyměnili staré věci za nové, ale leckdy je třeba dávat pozor, abychom „nevylili vaničku i s dítětem“.

(Prosím čtenáře o shovívavost, trochu zápasím s novým formátem blogů a ještě jsem neobjevila všechny technické možnosti odlišné od předchozí editace.)

Foto: Štěpánka Bergerová – For Interior 2024

Něco rádi používáte, jste na to zvyklí, na formu, tvar, obal, logo … a oni vám to výrobci najednou změní.

Nejsem urputným zastáncem tvrzení, že každá změna je změnou k horšímu, je to takové evergrýnové slovní klišé, ale někdy se skutečně snaha o „vylepšení“ nepovede nebo drhne.

V tu chvílí uvnitř mne něco vykřikne: „Proboha proč?“ A naopak, když se na trh vrátily staré odvrhnuté značky některých produktů ze socíku, člověk tak nějak zjihnul (hlavně vzpomínkou na mládí) a rád pro danou věc sáhnul. (Obsah a složení nostalgického zboží je už zase jiná kapitola.)

Nedávno mne zaujal článek, že firma TON mění podobu svého loga a nově vynechává ikonickou židli. Z čistě emocionálních důvodů mne píchlo u srdce a pomyslela jsem si ono PROČ?. Mám doma několik poděděných thonetek, ke kterým mám silný citový vztah.
Když jsem se do článku i diskuze pod ním začetla, zjistila jsem, že řada čtenářů má stejné pocity jako já. Zmínka, že TON před více než deseti lety přišel vlastní liknavostí o proslulou značku Thonet, je jen třešničkou na dortu. Naopak zastánci inovace progresivně hájili úpravu s tím, že na to sebevědomá a známá firma má.
Čas ukáže, i když úspěch mívá mnoho proměnných...

Ohledně obměny značky mne vloni také pobavila politická strana Sociální demokracie, která se rozhodla začít používat značku SOCDEM místo ČSSD.
V tu chvíli ale nelenila jiná strana a doplnila svůj název tak, aby odhozenou značku sebrala ze země, což se pochopitelně a poněkud komicky stalo předmětem pře a žaloby.

Jsou zkrátka lidé, které odhozené věci ještě rádi využijí, a musím se přiznat, že i já mám radost, když nepotřebná věc ještě dojde užitku. Zrovna minulý týden jsem cestou z práce viděla na kontejneru na tříděný odpad odložený kajak i s pádlem, odřený, ale ne děravý. Když jsem šla kolem ráno, už tam nebyl. Tak nějak mi to udělalo radost, že ho třeba sebral někdo, kdo ho ještě pustí na vodu, nikoliv do sběrného dvora.