... pryč od lidí

Vždy mi udělá velkou radost, když někdo vytvoří prostředí s nenuceností, vkusem a láskou k danému místu a přírodě.

Ráda taková nově přístupná, vymazlená místa objevuji a snažím se je navštívit co nejdříve, dokud jsou „nevycouraná“. Nevycouraná od přílišného množství návštěvníků.

Už dříve jsem napsala blog Kouzlo nevycouranosti. Zmínila jsem v něm, že místa neprozrazuji, nebo spíše prozrazuji jen úzkému okruhu přátel.

A tak se tu podělím jen o hezké pocity zachycené mobilem z jednoho malého českého zákoutí, mezi starými zdmi a rybníky, které šikovní majitelé připravili pro víkendové pobyty lidí, jako jsem já.
Když nemohu usnout, představuji si právě takovou útulnu, chatičku s proskleným štítem, ve které má člověk pocit, že vlastně spí venku a přitom v pohodlí. A tyto představy se povedlo zhmotnit.

Kdo hledá a řídí se intuicí, najde.
Čechy krásné, Čechy mé ...

Nenápadný příjezd a příchod

Uvítání

Ticho a klid

Dočasný víkendový příbytek

Nejlepší televize

Před procházkou při čekání na zbytek výpravy

... přes louky a lesy

... ke staré tvrzi

... pozdrav z horizontu

K této chatičce je nutno doplout na lodičce

Sem bych také příště chtěla

Podvečerní pozdravení

Roztopit si vlastnoručně saunu

a ochladit se v kádi

I na buřtíky od místních farmářů došlo

... než se setmí

a když svítá

... tak zase někdy příště

Všechny fotografie jsou mé.