Kouzlo nevycouranosti ...

…. malé zamyšlení o touze podívat se tam, kde už všichni byli, po touhu navštívit místo, kde ještě nikdo nebyl …

„Podívejte! Já tam byl!“ pyšní se většina těch, kteří navštívili vysněné vrcholy, památky, přírodní úkazy a jiné pozoruhodnosti této planety. Někteří se pochlubí veřejně všemi dostupnými prostředky, jiní jen mezi přáteli, pár si nechá své krásné dojmy jen pro sebe a své nejbližší okolí.
Platí, že sdělená radost je dvojnásobná radost, ovšem s masivním nárůstem turismu, technických i jiných možností, se krásná místa (ta kudy kráčela historie, stvořila je kouzelnice příroda, šikovné lidské ruce, nebo jsou body soustředění vesmírné a zemské energie) stávají místy převálcovanými lidskou tlačenicí.
I já toužila podívat se na mnoho, přemnoho různých míst a s chutí objevovala místa méně známá, až jsem si začala nejvíc užívat místa „nevycouraná“.  
Když už chci navštívit místo silně navštěvované, volím takové dny a časy, kdy je velká pravděpodobnost potkat zde co nejméně lidí. Což, jak je jasné, nebývají víkendy a čas, kdy má člověk nejvíc čas!
V takových chvílích se kochám na místech málo navštěvovaných, většinou zapomenutých a znovuobjevených, takových, které si najdete náhodou, nebo pomocí spřízněných duší, které vám o nich poví.
I já to tak dělám. Místo, které mne okouzluje a nabíjí energií, místo, které objevili už předkové, místo, které zpustlo a zarostlo a někdo obnovil cestu k němu a mlčí, nebo opatrně o něm mluví, místo, které se neprsí v turistických průvodcích a módních časopisech, místo nové, které oslovilo třeba jen mne.
Neprozrazuji, kde je to tak úžasné, pokud se nejedná o nějaký podnik (nejlépe stravovací), který je existenčně závislý na přílivu návštěvníků. Ale i ten si zaslouží takové hosty, kterým je radost ho doporučit.

Vím, je pošetilost, myslet si, že objevím místo, kde ještě nikdo nebyl. Snad jen houbový plácek, kam nikdo nezašel pár dní a vyrostly na něm krásné hříbky.
Místopisná touha po nevycouranosti se mi promítá i do lásky. Neumím ji stavět do výlohy, těší mne a hřeje zevnitř, bez toho aby se promenádovala na korzu. Stačí průvan a je pryč. Zbydou jen kulisy.
Nejraději naslouchám vyprávění o zákoutích, která objevili lidé, které mám ráda a kteří vnímají svět podobně. A může to být stezka k pár kamenům, u kterých tančily nejen na Svatodušní svátky (dávno před tím, než je tak předci pojmenovali) lesní víly společně se skřítky, kteří nás každý den pokoušejí …