Mimo filmový festival chcípl ve Varech pes ?

„Sedíme tady na tom bulváru v bageterii a dáváme si k snídani menu s šampaňským, včera na večírku balil ségru nějakej režisér, prej je z Londýna. To by bylo fajn, kdyby nás tam pozval....“ vyprskla smíchy kamarádka, když mi líčila, jak právě vyslechla tento telefonát u stolu vedle, těsně před tím než jsem přišla.  

„To víš, tady jsou všichni chlapi režiséři, producenti nebo aspoň scénáristi, když chtěj někoho sbalit...“ zasmála jsem se.

Oním bulvárem myslel mladík promenádu před hotelem Thermal – tedy festivalovým „palácem“ betonové šedi, který se aspoň na 10 dní v roce nazdobí do veselejší podoby. Promenádou, kterou o festivalu proudí davy, vede trasa příjezdu official car s celebritami k červenému koberci, je zde plno stánků a mobilních restaurací s vyhlášeným Jameson stanem. Hned první večer festivalu tu potkáte všechny známé a kamarády z Varů a z půlky Prahy i odjinud a dřív jak nad ránem se domů nedostanete.

Když soudruzi hotel postavili, pokryli promenádu před hotelem vyleštěnými kamennými deskami. Celá plocha se tak i za mírného deštíku (o sněhu nemluvě) měnila na obrovské kluziště, kde nešťastníky zbrzdily v nechtěném letu jen spáry. Nyní je tu milosrdný asfalt, kde občas zakopáváte jen o horkem nafouklé boule.

Varáci se dělí na několik skupin – na ty, kteří mají festival rádi, na ty co ho tiše tolerují, na ty, co v jeho průběhu prchají z Varů daleko pryč a na ty, co na něj nadávají. Jedno mají někteří jedinci ze všech těchto skupin společné – když festival není, lají, že se ve městě nic neděje – že tu zkrátka „chcípl pes!“
Ruku na srdce! Kdo by ten nonstop mejdan déle vydržel?!
Osobně mi přijde ono střídání se poklidného lázeňského cvrkotu s festivalovým šumem příjemné a co se týká „kultury“ i zde platí pořekadlo : Jaký si to uděláš, takový to máš.

Když se vrátím k mladíkovi úvodu a mimovarským návštěvníkům vůbec, zvláště těm svátečním a málo zběhlým, těm, co tu z toho hukotu mají „velký voči“, občas nás s přáteli zlomyslně baví jim ty velký voči ještě přifukovat. A tak je krmíme zaručenými zprávami z privátních párty, vernisáží a večírků a tváříme se, že je to tady normální a že to tady na ulici takhle žije pořád. A oni s tou pohádkou pak odjíždí domů a mají pocit, že se na chvíli ocitli v žitě, alespoň zprostředkovaně a na očích jim je vidět, jak by se aspoň jednou na nějakou takovou akci, o které si pak přečtou v bulváru, podívali.
Když je nechceme zlobit, říkáme : Není o co stát, ale oni nevěří. Asi to bude tím, že já i ostatní se stejnou zkušeností, jsme si ty velký voči  taky museli odžít. Byly doby, kdy se jsme horečně  snažili shánět pozvánky na co nejvíc akcí, obvolávali všechny známé Pražáky a důležité Varáky, na párty bychom se byli ochotni protáhnout i větracím okýnkem nebo to vzít přes kuchyň, ukecávali jsme známé v ochrance, pár drzých kamarádek neváhalo vyvolat si Barťáka z Bechers baru a přesvědčit ho, ať je tam pustí, .... Naše výboje byly úspěšné, ale jak jde čas, zjistíte, že už vás to pustilo, že jste zvědavost ukojili, že k vám sem tam nějaká pozvánka už doputuje sama, že zajímavé osobnosti potkáte při zajímavé práci a koho chcete oslovit, toho oslovíte, že po 22.00 hodině se tloustne i po langustě a příjemný neslušný návrh vás může potkat kdekoliv (pšš ;-), ...
A tak pozvánky, co vám přátelé dávají, klidně přenecháte jiným, jdete do kina na to, co natočil váš kamarád a pozval vás ze zájmu. S milými, střídajícími se festivalovými návštěvami prchnete do snobuprostých míst – třeba sem nebo se odpoledne posadíte do stínu na deku ve Dvořákových sadech u Thermalu. Ano, blízko těch míst, co stával secesní Blanenský pavilon, kde bývala tančírna a nyní je jen kousek Sadové kolonády. A koupíte si v bageterii Boulevard vychlazené Prosecco, prostřete misky s nakrájeným ovocem, povídáte si a pozorujete ten „bulvár“.  A poslední den festivalu jste rádi, že ten pes tady chcípne.

 Susan Sarandon nám naposledy zamávala a my se těšíme zase za rok ;-)