Boj s obalem

Otevřít elegantně jogurt za výstupek na hliníkovém víčku nám dnes přijde jako samozřejmost. Zrovna tak uzávěr na krabici s mlékem, džusu, plastové víčko na pomazánkovém másle, ...

Nezapomenu na éru tavených sýrů ve tvaru kvádru, kdy čtvereček hliníkové fólie držel na zbytku obalu tak bytelně, že ve snaze ho servat všemi možnými způsoby, zbyla člověku v ruce nevábná hmota, ze které vybíral zbytky obalu a prskal je na všechny strany.
Často člověk nemaje po ruce nůžky či jiný ostrý předmět, rval zuby sáček od bonbónů a jiných pochutin a marně hledal nápis – zde otevřete.
Jak elegantní jsou perforace označené šipkou a nápisem – zde utrhněte, červené nitky na protrhnutí obalu, vyklápěcí okýnka u jíšky a jiných sypkých potravin, důmyslný patent u papírových čajových krabiček, kde stačí dva ohnuté cancourky a krabička se krásně dovírá a otvírá...

Zatímco před dvaceti lety téměř všechny obaly silně pokulhávaly za obsahem, dnes se občas stane, že naopak obal předčí obsah. Ale to se někdy stává nejen u věcí, ale bohužel i u lidí.

Obal kapitalistického výrobku měl za socialismu cenu zlata.
Na koleji jsem jednou u popelnic objevila vyhozené kartony od Jima Beama a Metaxy, co tam odložili zahraniční studenti a hrdě jsem je donesla na pokoj, kde nám pak celý rok dělaly výzdobu na čestném místě na skříni společně s vyvoněnými Fáčky z Tuzexu. Tak nějak si na to vzpomenu i nyní, když je mi líto vyhodit vyvedený skleněný flakon od parfému do tříděného odpadu. Nakonec tam putuje, nedělám si doma retro výstavu.

Dnešní obaly jsou vesměs užitečné, hezké a efektní. Výrobci se ale také snaží vtěsnat na obal tolik textu, že ho přečtete jedině pod lupou či mikroskopem. Já lupu doma nemívala, ale promptně jsem ji zakoupila po příhodě se silvestrovskou oslavou. Objevila jsem tehdy v zábavné pyrotechnice, takové malé, fakt malinké bengálské ohně – fontánky se sršícím ohněm. Kužely vysoké pár centimetrů. Měly na sobě tak malilinkatý návod k použití, že jsem ho nečetla a říkala si, že taková malá věc udělá i malý oheň a umístila jsem jeden kužílek na velký tác na slavnostní tabuli na stole. O půlnoci u nás nastal opravdu bengál, když nevinná fontánka sršela oheň až do stropu, stihla propálit stůl, židle, podlahu, a veškvařit se do lustru, než jsem ji stihla přikrýt hrncem.
Dodatečně jsem si pak přečetla, že se výrobek nesmí používat uvnitř domu. Pozdě. Ale lupu jsem si koupila. Bylo to poněkud dražší školení.

Slyšela jsem, že jisté firmy zaměstnávají speciálně vybraného, extra nešikovného člověka, který má za úkol testovat všechny nové výrobky. Nejvyhledávanější jsou typy  - co vezme do ruky, to zničí. Těm dávají nové věci, aby je otevírali, používali a ničili a výrobce tak vyvinul ten nejefektivnější blobovzdorný produkt a obal. Po mé eskapádě s bengálským ohněm jsem chvíli uvažovala, jestli se také nemám přihlásit do konkurzu.

Ačkoliv obdivuji velké technické objevy, fandím i těm malým, všednodenním, které s takovou samozřejmostí používáme. Nezáleží jen na vzhledu, ale také užitečnosti a opakované možnosti použití. Zvlášť když můžeme obal opět zavřít, když vše nespotřebujeme najednou.
Těším se z každé drobné vychytávky, kterou objevím a vzdávám hold lidské vynalézavosti a také samozřejmě konkurenci, bez které by se ani výrobci a vlastně ani nikdo jiný tak nesnažil. :)