Mnichov aneb i na státní trauma by se mělo dívat svrchu

Připomíná se pětasedmdesáté výročí mnichovské dohody a mezi množstvím článků, které jsem na toto téma četl, jsem nenašel jediný, který by se snažil dívat na věc z reálných politických základů té doby a takříkajíc z vrchní perspektivy. Ale nikoli z  perspektivy evropské – ta nám nestačí u světové války – ale z perspektivy světové.

Mnichov jednoduše byl více záležitostí mezinárodní než národní a měl zahraničněpolitických konotací více, než je český čtenář ochoten si připustit. Mnichovská dohoda byla de facto jen klasickým prostředkem tzv. neregulované politiky, kdy o malých státech rozhodují velmoci, jelikož mají na své straně sílu. Takovýchto smluv, kdy rozhodovaly velmoci o osudu jiného státu, bylo mnoho a my sami je v historii přehlížíme, jelikož se jedná o státy pro nás nedůležité.

V této nedůležité pozici se však najednou ocitla ČSR v roce 38 a do dnešního dne z toho Češi mají trauma. Ale co se vlastně stalo?

Prvně je potřeba pochopit motivy Velké Británie, bývalé světové velmoci, která napnula všechny své síly, aby udržela své impérium (byť značně zmenšené Westminsterským statutem). Britové se v 2. pol 30. let ocitli v nezáviděníhodném postavení. Británie se potýkala se silným dělnickým hnutím, kdy na soc. oblast šlo 40,5% státních výdajů, zatímco na obranu cca. 10%. Jelikož se z dominií staly samostatné státy, které jasně deklarovaly nechuť k válce v Evropě (to že se z impéria stal shluk samostatných entit pod korunou už ukázaly tzv. tři teritoriální sliby), musel ministerský předseda velice obezřetně manévrovat, aby byla zachována jednota impéria. Ani to však plně nevysvětluje proč se Velká Británie (a v návaznosti na ni i Francie a SSSR) nezastala ČSR v osudovém roce 1938. Tím hlavním byl důvod  vojensko-velmocenský. Při pohledu na britské ostrovy ze středoevropského pohledu není jasný a je často opomíjený právě britský mimoevropský rozměr. 
Britská armáda se v meziválečném období navrátila ke své policejní roli, kterou sehrávala ve viktoriánské éře. Pro Brity po většinu meziválečného období byly zkrátka daleko důležitější problémy v Indii, Iráku či Palestině, než ve střední Evropě. Do toho všeho přišla japonská anexe Mandžuska a Britové se ocitli v jejich očích v kleštích. Na jedné straně rozpínavost Japonců ohrožovala Austrálii a Singapur, na straně druhé se Hitler začal etablovat ve střední Evropě (třetí strana byla chorobná představa Britů o ruské invazi do Indie). Britská politika, vědoma si skutečnosti, že nemůže zastavit oba agresory, si musela vybrat, kde bude povolná k ústupkům – buď ve střední Evropě, nebo v Asii. Volba padla na Evropu, kde se politikou appeasementu snažili Britové uchlácholit Německo, než se zbaví hrozby z Japonska. Pro Brity byl zkrátka daleko důležitější Singapur či Hong-kong, než malá nevýznamná zemička uprostřed Evropy, o které britští voliči de facto nic nevěděli, a jejíž osud jim byl víceméně lhostejný (politicky toto bylo silně dáno najevo v Locarnu).

U Francie byl přístup obdobný. Francie v druhé pol. 30. let naprosto ztrácela velmocenské postavení na kontinentě, které si vydobyla Versaillskou smlouvou.  Jeden z prvních náznaků vidíme ve francouzské nečinnosti při anexi Etiopie Itálií. Další ranou se stala japonská expanze v Asii, která přímo ohrožovala francouzskou Indočínu. Definitivní ztrátu prestiže představoval německý vpád do Porúří. Stojí také za zmínku, že Francie v letech 1936-37 byla již silně závislá na americko-anglické finanční pomoci.

USA v této době se stále zotavují z hosp. krize a politicky se nevměšují do velmocenských záležitostí.

To, že se spojencům následně jejich taktika appeasementu nevyplatila, víme, nicméně po bitvě je každý generál a předtím než začneme soudit Francii s Anglií, je dobré se na danou věc podívat i jinýma než českýma očima. Velmocenská politika tu byla, je a bude. Mnichovská dohoda byla jen dílčí část této politiky a tak je třeba jí vnímat.