Islámský stát a irácký nestát: Kdo seje demokracii…

Nyní, když se mnohostranná koalice odhodlala k letecké podpoře útoků na Islámský stát, můžeme očekávat propad moci a pozvolný ústup této organizace. Nebo tomu tak není? Vstoupí Abú Bakr al-Bagdádího chalífát do dějin jen jako ten nejmenší, nejnesnášenlivější – a rekordně nejkratší? Pokud IS (Islámský stát, pozn. autora) padne, je namístě reflektovat celý druhý cyklus jeho vzestupu. A pokud se navzdory zvýšenému tlaku udrží i nadále, je analýza ještě naléhavější.

Začněme krátkou rekapitulací. Pokud by někoho překvapil obrat o druhém cyklu vzestupu IS, připomeňme si, že jeho základ vznikl jako odnož al-Káidy v Iráku, která působila pod vedením Abú Musaba al-Zarkávího. V letech 2003 – 2006 byla zodpovědná za řadu útoků, mimo jiné za masakr během svátku v nejposvátnějším šíitském městě Karbalá. Po Zarkávího smrti v roce 2006 došlo ke spojení s dalšími skupinami a celek přijal název Islámský stát v Iráku. Krutost sílícího hnutí a záměrné násilí proti domácí populaci však způsobil pokles popularity a odliv mnoha sunnitských bojovníků, kteří se často připojovali k opozičním hnutím Probuzení a Synové Iráku, podporovaným Američany. Tváří v tvář izolaci a ztrátám posledních územních držav v roce 2008 se hnutí v těžké krizi muselo stáhnout. 

Roku 2010 však stanul v čele Abú Bakr al-Bagdádí a začal obnovovat početní stavy. A v prosinci 2011 bylo dokončeno dvouleté stahování amerických sil z Iráku. Výslednici těchto dvou událostí – spolu s dalšími faktory – má dnes před očima celý svět.

Jak celý fenomén uchopit? Vzhledem k moderně se rozšiřující propagaci programu IS (což je logickým pokračováním arabského jara, které ukázalo silnou elektronickou gramotnost blízkovýchodního regionu) musíme alespoň zmínit první možnost uchopení: totiž vycházet z jejich vlastní propagandy. I přes očividnou absurdnost takového postupu je nutno ho nastínit, protože mediální bouře v západním světě budí dojem, že část veřejnosti tak skutečně činí. Tomu se navíc nelze příliš divit - propaganda IS je jednoznačně nábožensky orientovaná, což v kombinaci s nebývalou a veřejně vystavovanou krutostí působí v západním pozorovateli, vždy senzitivním a „přednabitém“ vůči projevům islamismu, jako roznětka.

IS hlásá touhu po sjednocení všech sunnitských muslimů na světě. Kdyby tomu tak skutečně bylo, vznikala by z jeho strany mnohem větší vůle k dialogu například se sousedními Kurdy, kteří sunnité jsou. Pro Kurdy je však jejich etnicita a teritorium velmi silným tématem a svými sousedy jsou tak i vnímáni. Ještě podstatnější ale je, že aby mohl program IS budit obavy, musel by být přijímán - nebo alespoň výrazněji rezonovat – ve zbylém islámském světě. Tak se zdaleka neděje a výjimky jako nigerijské hnutí Boko Haram jsou jen dalšími lokálními extrémy.

Na rozdíl od křesťanských hierarchií neexistuje pro islám jednotná interpretační subordinace – váha každého vykladače stoupá s jeho významem a prestiží, které se těší v očích komunity, především pak v očích profesionálních znalců Koránu. Samozvaný chalífa Ismael i hlavní mluvčí IS Abú Mohammad al-Andání jsou však odbornou veřejností napříč muslimským světem vnímáni s despektem a jejich interpretace i nejzákladnějších pojmů islámu jako diletantské. A konečně v řadě zemí – mějme na paměti, že čtyři nejpočetnější muslimské komunity (Indonésie, Pákistán, Indie, Bangladéš) leží daleko od blízkovýchodního epicentra – se IS nedostává sluchu téměř vůbec.

Rozpor s internacionalistickou al-Káidou, který po několika měsících mocenského boje vyvrcholil letošní separací (IS však dále spolupracuje s lokálními dceřinými organizacemi al-Káidy) jasně vykresluje skutečné zájmy Islámského státu: jsou to zájmy materiální a teritoriální, ryze pragmatické a – pokud vedení samo dosud nepropadlo vlastnímu bludu – islamistická rétorika je jen obligátním nástrojem. Stejný pragmatismus vykazují snahy o vytvoření funkční ropné ekonomiky a dalších aspektů simulujících skutečný stát. Tváří v tvář tomuto pragmatismu působí genocidní krutost IS vůči Jezídům i jakýmkoliv dalším nepřátelům o to děsivěji.

Tato teritorialita se nijak nevylučuje s přílivem zahraničních dobrovolníků: IS jistě uvítá každou posilu a jakákoliv geopolitická destabilizace má v sobě potenciál se šířit a přitahovat jedince, kteří v ní z různých důvodů vidí příležitost (Jeden z hlavních velitelů IS, Abú Omar al-Šišání, je ideálním příkladem: Rodák z Gruzie s čečenskou matkou, vlastním jménem Tarkhan Batirašvili, který byl ze zdravotních důvodů propuštěn z gruzínské armády, a teprve když byl odmítnut ve snaze znovu narukovat, obrátil se k radikálům. Sám vrchní velitel pro Sýrii se tak příliš neliší od „nespokojených mladíků“, kteří do oblasti proudí z Evropy, hnáni nenaplněnou touhou být součástí něčeho většího.)

Právě ona tisíckrát opakovaná destabilizace je opět klíčem, protože hospodářsko-politicko-náboženská mechanika se v základních rysech nemění. A v námi sledovaném regionu to platí dvojnásob. Jaké je tedy poselství tohoto zamyšlení? Islámský stát nemohl nevzniknout. A vznikl by i bez islámu – v jiné kulturní oblasti by jednoduše použil jinou jednotící ideologii. Vinit islám o sobě je ovšem v módě…

Vakuum v severovýchodní Sýrii a severozápadním Iráku volalo po zaplnění. Irák jako celek volal po síle, která by zajistila bezpečnost. Američany protěžovaný šíitský premiér Núrí al-Málikí ji nejen zajistit nedokázal, ale navíc několikrát porušil dohody, jejichž plnění od něj sunnité očekávali. Fannar Hadad, specialista na Irák a autor knihy Sectarianism in Iraq: Antagonistic Visions of Unity, tvrdí, že sunnitská menšina v Iráku si teprve v konfrontaci s americkou okupací a státní správou, rozdělenou v poměrné míře podle vyznání, uvědomila svou „menšinovost“ a svou „sunnitskost“. Není proto divu, že mnozí sunnité zpočátku vítali Islámský stát v Iráku a Levantě jako zachránce. Buď šlo o bývalé Husajnovy důstojníky, kterým dal ISIL naději na novou prestiž, nebo o řadové „severoiráčany“, kterým ISIL ze svého pohádkového bohatství snadno zajistil jídlo a pořádek. Teprve později – stejně jako po roce 2007 – začínají spatřovat pravou tvář jejich hrdinů a chlebodárců.

Vzhledem k míře krutosti, která přesahuje i blízkovýchodní standardy, je těžko představitelné, že by západní společenství umožnilo stabilizaci IS jako nového státu a zahájilo s ním dialog. USA tedy budou muset uklidit, co nechali roku 2011 ležet ladem. Z příkladu britského impéria jako předchozího světového dozorčího měly Spojené státy dost času pochopit, že kdo se jednou zapojí do hry o blízký východ, musí v ní zůstat. Možná napořád.

Kdo seje demokracii, musí také ohlídat, zda vůbec vyklíčila. Jinak sklidí chaos.

Doporučené zdroje:

Beauchamp Zack. The real roots of Iraq's Sunni-Shia conflict – http://www.vox.com/2014/6/20/5827046/who-are-sunnis-who-are-shias

Zveřejněno se souhlasem autora

Autor: Marek Rod
student II. roč. NMgr. Dějepis-ZSV PedF UK

Jelikož svůj blog nestíhám vést tak jak jsem si představoval, dovolím si malý kompromis. Kromě mých článků, se zde sem tam objeví článek z cyklu Post Septem, který vydáváme ve studentském spolku Agora. Články jsou zaměřeny buď na historická či na společenskovědní témata. Doufám, že se Vám budou líbít.