Černobyl: Jak se v roce 1986 Neinformovalo

Před cca. dvaceti osmi lety, 26. dubna 1986, došlo k nejhorší jaderné havárii v historii jaderné energetiky. Černobylská katastrofa má mnoho příběhů, jedním z nich je také naprosté zamlčení informací ze strany jak Sovětského svazu, tak československé vlády. Co východní blok svým občanům (ne)řekl?

Sama československá vláda měla ze začátku omezený počet informací. Sovětské úřady nejprve výbuch jaderné elektrárny tajily, domnívaly se, že i takto velkou zprávu dokáží před světem zamlčet. První oficiální zjištění a upozornění na zvýšenou radioaktivitu nepřišlo tedy z východu ale ze Švédska, kdy švédská jaderná elektrárna Forsmark zaznamenala zvýšenou radioaktivitu a publikovala detailní popis radioaktivního spádu. V té době již uplynulo více než 40 hodin od katastrofy.

Tlak západních médií dotlačil Sovětský svaz k vysvětlení situace. Dne 28. dubna v osm hodin večer, již dva dny po havárii, byla SSSR donucena vypustit strohou zprávu pro večerní zpravodajství, kterou převzala Československá televize a odvysílala ji o den později v nočních zprávách společně s Československým rozhlasem. V Rudém právu se občané o katastrofě mohli dozvědět až 30. dubna. Drobná zmínka byla publikována až na sedmé straně, která ale nikterak nevysvětlovala situaci o tom, co se v Černobylu stalo, a odvolávala se pouze na informace Rady ministrů SSSR.

Mezi lidmi se šířily různé zprávy, vláda ČSSR proto uznala za vhodné následující den už na titulní straně oznámit, že nebylo zjištěno žádné zvýšení radioaktivity. „Není třeba přijímat zvláštní opatření“, hlásal podtitulek. Měření podle zprávy ukazovalo, že není ohroženo zdraví obyvatel.  Je však nutné zmínit, že zprávu vydal tehdejší premiér Lubomír Štrougal dříve, než výsledky znal.

Jak ale situace doopravdy vypadala v Československu? Jelikož na přelomu dubna a května v Československu téměř nepršelo, bylo území zasaženo pouze tzv. suchým spadem, který způsobil mírné zvýšení přirozeného radiačního pozadí. Je tedy zjevné, že zpráva z 1. května o nezvýšené radioaktivitě byla opravdu pouhým výmyslem tehdejší vlády. Po vyjádření Sovětského svazu nejvyšší orgány Československa byly dostatečně informovány o situaci, která nastala, a intenzivnější měření probíhalo na několika místech v republice od prvních dnů havárie. Seriózní prohlášení občanům nebylo podáno. V Československu nebyla provedena žádná preventivní opatření, což ale i dle dnešních odborníků nebylo třeba.

Ideu o banalitě případu, měly podpořit tradiční masové oslavy 1. máje a cyklistický Závod míru, který se tehdy výjimečně konal právě v Kyjevě. Uklidnit československé občany měl i televizní přenos, kde vystoupil sovětský expert Velichov s ujištěním, že černobylská havárie je pouhým bezvýznamným incidentem ve srovnání s jadernou hrozbou útočící ze západu.

Od té doby nastalo informační vakuum a až deset dní po nehodě promluvila ve vysílání Československého rozhlasu vrchní hygienička. Přiznala, že naměřené hodnoty jsou sice vyšší, než bývá obvyklý stav a v rozporu s první zprávou připustila, že v prvních dnech bylo zaznamenáno zvýšení radioaktivních látek.  Doktorka Zusková uvedla, že předpokládá, že lidé budou zachovávat všechny zásady osobní hygieny, včetně umývaní ovoce a zeleniny před použitím. Své vystoupení ukončila slovy: „Občané nám musí věřit“. Nicméně občané vládě nedůvěřovali a sháněli informace, kde se dalo, především v západních médiích.

Zanedlouho však Evropa a následně celý svět viděl černobylskou hrozbu všude. V prvních dnech po havárii západní média informovala o stovce mrtvých přímo z havárie, dvou tisících mrtvých ozářením a o nebezpečné radioaktivitě, která kontaminovala celou Evropu. Těchto fakt se rázem chopil komunistický režim a následně všechny články, které v souvislosti s černobylskou katastrofou publikoval, obsahovaly titulky jako „Západní hysterie“, „Protisovětská kampaň“, „Západ rozpoutal nebezpečnou psychózu“ nebo „Pomlouvačné výmysly“.

Občan Československa tedy stál mezi dvěma naprosto odlišnými informacemi, nevěděl, jak se má zachovat. Není proto divu, že z této bagatelizace situace a naprosté neinformovanosti se v prvních týdnech objevilo několik případů předávkování jodovými preparáty, poruchy spánku a soustředění a další emotivní reakce občanů, jakými byly nejistota a v některých případech i neovladatelné obavy.

Informování o možných zdravotních potížích bylo nedostatečné, informace o tom, co se děje byly zpožděné. Lidé neměli možnost naplňovat své základní právo ochránit své zdraví, i kdyby se později ukázalo, že bylo vše hypotetické. Pro občany Československa tak černobylská katastrofa představovala jen další zradu ze strany systému, a tím se jen prohloubila jejich nedůvěra v komunistický režim.

Zdroje:

VANĚK, Miroslav. Černobyl aneb Stranou řízená radiace. České průšvihy aneb Prohry, krize, skandály a aféry českých dějin let 1848-1989. Brno: Barrister & Principal, 2004, s. 341-349. ISBN 80-86598-87-X

KOCIÁN, Jiří (ed). Slovníková příručka k československým dějinám 1948-1989 [online]. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v.v.i., Praha, 2006. 891 s. Dostupné na: http://www.usd.cas.cz/slovnikova-prirucka-k-ceskoslovenskym-dejinam-1948-1989

Rudé právo r. 1986. Ústav pro českou literaturu AV ČR v.v.i. Dostupné na:http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1986

Zveřejněno se souhlasem autora
Autor: Veronika Valínová

Jelikož svůj blog nestíhám vést tak jak jsem si představoval, dovolím si malý kompromis. Kromě mých článků, se zde sem tam objeví článek z cyklu Post Septem, který vydáváme ve studentském spolku Agora. Články jsou zaměřeny buď na historická či na společenskovědní témata. Doufám, že se Vám budou líbít.