Život jako masturbace....

Mám naši dobu rád. Pokrok pádí kupředu. Věci se pořád dějí v tempu. Občas se ale pochybnost, jestli toho není příliš, přeci jen vloudí.

To se v hospodě stává. Přisedne nezvaný host přesně v té chvíli, kdy se chcete sebrat a jít.

Protože vaše parta odešla a zůstal jste tu poslední. Přisedne a zapřede hovor.

Toho dne jsem ale byl sám z jiného důvodu. Jen jsem se stavil na oběd a odpovědět na pár mailů. Vždyť času je tak zatraceně málo a povinností tolik.

"Já sem nějakej Eda a jdu jenom na jedno rychlý", Představil se vousáč ve flanelové košili (proboha proč v tom vedru). Věkem někde mezi stavem do penze daleko a čerstvým penzistou. Nečekal na odpověď a už se uvelebil. S takřka neznatelným úsměvem a očima mladšíma než zbytek těla, nebo toho do čeho bylo oblečené.

"Jedno rychlý... koukám, že do toho taky ťukáte rychle." Ocenil můj výkon a prstoklad kterým jsem smolil odpovědi na maily na které bych nejradši neodpovídal. "To já když jsem potřeboval občas něco napsat na stroji... to bylo ťukání jako když usíná velryba." Proboha, pomyslel jsem si. Co to je za přirovnání velryba určitě nijak neťuká. Spí vůbec taková velryba? No asi jo. "Dneska je vůbec všechno rychlý, rychlý a pohodlný." Usmíval se čím dál víc z jiskřivé pěny pod nosem. "Každej chce mít život jako masturbaci. Bez námahy, pěknej a pohodlnej. Jenže to základní tím chlapče neuděláš." To už se na mě díval skrz dno dopitého půllitru.

Docela mi spadla čelist. Občas z těch náhodných setkání vypadne.... co vlastně ? Filozofie? Moudro? Náhoda stejná jako setkání samotné? Kdo ví. Ale pokud někdo nad návštěvou hospod ohrnuje nos, nebo tam nikdy nezůstává alespoň chvilku sám, o dost se připravuje.

Někdy skutečně žijeme zbytečně rychle.

Týden poté, jsem byl hostem jedné společenské události a užil jaké to je být příjemně obskakován. Byla to fajn změna. Stav z druhé strany znám víc než dobře. Za pípou tam stál známý chlapík.... "No, ne Ríšo? Ahoj, to je doba...." Dvacet šest let jsme se neviděli. Po kravinách, které jsme tehdy dělali se mi stýská pořád. "Já tě tolikrát hledal i přes sociální sítě a nic.... "Já nic takového nemám Filipe. Nemám ani chytrej telefon." Vytahuje mi z kapsy ukázat přístroj, nejspíš ještě na uhlí a parní pohon. Parťák z dob, kdy jsme měli času tak zatraceně málo a tolik chutí....

Díky a ahoj Filip.