Víte, pane Vracovský, po této stránce si pan Pavel měl vzít příklad z jiného Pavla, i když tam to bylo křestní jméno:

Z bývalého komunistického básníka a spisovatele z Gottwaldovy doby Pavla Kohouta.

Když mu na základě jeho pozdější činnosti v disentu a na základě jeho nesporného literárního talentu nabídl pan Havel hned po změně režimu místo ministra kultury, odpověděl mu pan Kohout, že to nepřijímá vzhledem ke své komunistické minulosti.

Podle mého názoru pan Pavel měl rovněž zvážit svou velice nepěknou minulost. Mohl si říci, že prací pro NATO ze sebe smyl vinu, ale že prezidentem republiky by být neměl. A neměl vůbec kandidovat.

Měl se zachovat jako Pavel Kohout v prosinci 1989.

Dobrý den, Meditační Zahrada je místem Smíření a odpuštění. Díky za návštěvu.

To je krásny blog Až teraz som mala čas si to prečítať.

Keď Ste volili prezidenta, na jednom internetovom médiu bol titulok, zdá sa mi to taká symbolika: Česi si zvolili dvoch prezidentov, Petra aj Pavla.

Niekedy je odpustenie celoživotný proces. Aké je to naozaj zažiť a prijať odpustenie? Prijatie a pochopenie sú dve rozdielne veci. Keď raz niečo prijmete je to vaše, je to už vašou súčasťou. Príklad: Môžete chápať že máte odpustiť, chápete aj tomu, čo to spôsobí keď neodpustite. Ale stále je to len na rozumovej úrovni. Nikdy to neprejde do činu. Takto môžte odpustenie chápať celý život. Ale prijať odpustenie, byť toho súčasťou je odpustiť. A bodka.

Janka díky moc za milej komentář... Zrovna tady bloumám :)

Odpuštění je velké téma i pro mne osobně a už vím, že úplně že všeho nejtěžší je odpustit sám sobě. Téma odpuštění bylo zpracováno snad nejlépe v románu Ben Hur a myslím, že kdyby lidé více četli, dokazali by i více odpouštět. Země, které nedokázaly odpustit minulost svým politikům i občanům se dodnes zmitaji ve válkách či nepokojích. Třeba takový Írák, Země bývalé Jugoslávie, které jsou stále jako třaskavina, atd., atd.. Jenom odpuštění činů v minulosti, povede k lepší budoucnosti. 🎩 si, co by se dnes dělo, kdyby svět nedokázal odpustit Německu a Německo samo sobě díky za Vas článek a zamyšlení. Hezký den

Ovšem před odpuštěním musí viník provést náležité pokání.

Německo pokání provedlo, ti jiní, Vámi jmenovaní, nikoliv.

Lidé by měli více číst, ale ta skupina, která by to potřebovala, nečte, z různých důvodů.

"... jakož i my odpouštíme viníkům našim." Oběť může a má odpouštět. Ale pravé odpuštění, má-li mít oboustranný smysl, předpokládá, že ti, kdo se provinili, o odpuštění stojí. Pokud ne, pak je celý ten proces neúplný.---Člověk jistě může stát v první části života na špatné straně - apoštol Pavel, prezident Pavel -, a pak může prožít obrácení. Svým životem pak přirozeně dokazuje, že obrácení je skutečné. Je-li to na začátku provázeno omluvou či prosbou o odpuštění, tím lépe.---Provinivší se by ale neměli podlehnout dojmu, že naše odpuštění jako by relativizuje jejich zločiny. Nikoli. Proto zastávám názor, že odpuštění musí přecházet pokání - změna smýšlení. U obou jmenovaných nastala, jak to bylo u těch, jimž ctihodný pan Hruška odpustil, nejsem si jist.

Celý můj život a víra vychází z premisy, že až na jednotky jedinců, kteří to mají jinak je člověk ve své podstatě, dostane li příležitost dobrý tvor. Takže předpokládám i to, že většině viníků vnitřně jedno jejich chování nakonec jedno nebylo...

Filipe

Horste