Petr Pavel a političtí vězni...

Něco o věcech tradičních, přesto pořád důležitejch a jak se dneska říká coool... Protože lidem je jich pořád třeba...

V posledních tejdnech nebylo moc času napsat něco vážnějšího. Ale dneska večer mám čistou hlavu ( A to doslova, Hanička mě vzala strojkem to centimetrový háro který mě tam vyrašilo) abych mohl v klidu promyslet pár slov k tématu smíření.

Taky k tomu jestli se člověk může měnit, jestli mu můžeme , nebo dokonce máme dát druhou šanci... (Někdy i třetí.)

Ono v podstatě nebylo moc času nejenom v posledních tejdnech , moc času nebylo celej tenhle školní rok. Nastřádal jsem během něho pár restů, který musím dohnat. Něco se už dohnat nepovede. Ale pokaždý jsem se snažil nějak vytřídit to, co počkat může , od toho co odložit nejde.

Jedna z těch věcí má hodně společnýho s místem, který mám moc rád a kde bych chtěl přispět alespoň maličkým polínkem k jeho rozvoji. Je to Zahrada. A není vůbec vobyčejná. Loni se tam povedlo udělat pár fajn setkáních na autorskejch čtení se Střediskem západočeskejch spisovatelů. Taky tam byl z Blogu Patrik Banga a Tomáš Vodvářka. Letos jsem měl v plánů z autorskejch čtení jít dál, dělat tam i divadlo a muziku.

V tý hektice se ale nestíhal založit spolek, kterej je k tomu nezbytnej a tak pokud Pán Bůh dá a budu živej a zdravej, klapne to příští rok. Mám slíbenou pomoc na Radnici, vím koho ještě oslovit a couvat už není kam... Ani se mi nechce :)

Ale nechtěl jsem psát vo vlastním pinožení. Chtěl jsem psát vo tý Zahradě v Doudlevcích. Založil ji plukovník Hruška. Chlap, kterýho jsem měl čest dokonce několikrát potkat. Chlap, kterej prošel nejtěžší bolševický lágry a když vyšel ven...

Místo nenávisti sázel stromy a dělal Zahradu. Místo smíření. Zahrada, na rozdíl vod plukovníka Hrušky je tady pořád. Díky tomu je tady i jeho příběh. A poselství toho, že i když je nejhůř... Světlo pořád ještě někde je. Můžeš ho najít. Někdo tý lásce říká Bůh, ale asi to nejni to nejpodstatnější.

Na konci května navštívil zahradu prezident Petr Pavel. Průvodce mu dělal Petr Hruška . Generální vikář našeho Biskupství a taky samozřejmě syn svýho táty.

Povyprávěl mu o tom, co všechno táta od komunistů zažil a jak se právě tady na tomhle místě postupně prokousal až k odpuštění.

Celý to má vzhledem k minulosti našeho prezidenta obrovskou symboliku. Taky to ukazuje na to, že člověk se může změnit a nejsou to jenom planý kecy.

A já sem moc rád, že v dnešní době, která je víc než rozkolísaná máme prezidenta jakýho máme. Protože s vlastní minulostí musíme žít všichni. Ale je zbytečný se z toho potentovat. Co je ale nezbytný, mít v sobě kus pokory a umět vodpouštět.

No a nakonec...

Nakonec bych dal pár slov z vlastního autorskýho čtení na tom krásným místě...

Už jsem ji tady jednou sólo pustil, ale snad mě ten recyklát v duchu výše napsanýho vodpustíte...

Zahrada

Jen tak si tiše šumí

počítá kroky

odvržené

zavržené

i milované poutníky

ledňáčky na řece

moje vlastní cesty

šlépěje

po vašich polích

roky kdy jsem marně bušil na vrata kolem

a sám sobě

při tom klepání lhal

že nejsem doma

že domov není

že jste mě nikdy neviděli

protože neexistuju

xxx

přitom těm ledňáčkům na řece

jsou naše strachy jedno

jenom probouzejí jaro

bez předsudků

a zimy