O sáňkování v bedně od masa

a o poděkování od spokojených hostů, i o tom, proč není dobré za každou cenu překvapovat své blízké.  

Silvestr na přelomu milénia bylo na Rudě i na tamní poměry hodně živo. Fenómen nejrůznějších oslav v horských střediscích  dobře chápu. Vzduch je tam tak nějak jinej, než ve městech. A všechno líp chutná, jídlo, pití i láska. Je to tím jiskřivě čistým chladem, takovou opravdovost ve městech nezažijete.
 Já jsem  poslední den tisíciletí vůbec neměl sloužit. Jenže z plánů slavit na chalupě s bandou  sešlo. Den před Silvestrem mě zoufalá šéfová zlanařila do práce. Parta která měla pracovat se sesypala a skončila uprostřed směny. No, moc nadšený z toho, že jsem si sám pod stromeček nadělil Nokii 3210 jsem nebyl. Hodně rychle jsem zjistil, že neustálá dostupnost, není vlastně až tak úplně super.
 Druhý den ráno naběhnu do kuchyně, a je jasné,  že to nepůjde zvládnout. Výroba chuťovek a chlebíčků, uvařit půlnoční guláš a do pěti hodin  jedna rezervace za druhou na restauraci.Není tu  nachystáno vůbec nic, druhého kuchaře se nepodařilo zlanařit a ....mrknu ke škopku...ano, naše milá pomocnice je na káry už takhle po ránu. To bude super den....
 Popisovat detaily toho jakým stylem jsem musel fungovat, je pro toho, kdo to nezná zbytečné. Každopádně, když ve čtyři ztichla kasa aby se restaurace mohla připravit na večerní provoz, usoudil jsem, že je možná na čase, zajít se vyčůrat. No, zajít...Ona ta potřeba byla docela akutní, rozrazil jsem dveře a v plném rozběhu skočil přímo do přepravek od masa, které tam nějaký dobrák z obsluhy zanechal, plné špinavých talířů a nádobí.
 Kupodivu jsem až na nějakou tu modřinu, přežil skoro nepoškozenej a moc se toho ani nerozbilo. Všechno  skončilo dobře, půlnoční guláš se sice podával až o půl druhé, ale nikomu to tenkrát moc nevadilo.
 Mezi hosty byl v těch dobách rozšířený zvyk, odměnit kuchaře za dobrou večeři skleničkou něčeho dobrého.Pár dní po Silvestrovské divočině, si mě ke stolu zavolala partička mlaďasů v mém věku. Tak dobře se tu ještě nikde nenajedli, bylo to fakt super a musím si něco dát. Inu proč ne, ať  objednají fernet, rád si přijdu připít.  Vyměnil jsem kuchařský rondon za mnohem nenápadnější svetr a vrátil se ke stolu. Každý měl před sebou štamprličku a u volného místa , jich leželo hned osm. Prý si musím připít s každým, jinak by je to urazilo. Aha, tak když vy takhle, nebudu to kazit. Zašel jsem si k baru pro skleničku na kolu, fernety do ní slil, šokovanému osazenstvu stolu připil a exnul to tam. Brrrr. Ale za ty překvapené obličeje to stálo. Prohodil jsem ještě pár, více či méně smyslupných vět a vyrazil rychle domů, vědom si toho, že mám jen chvíli, než to začne účinkovat.
 Někdy si při tom vzpomínání říkám, že jsem to vůbec přežil.
 A jelikož se nám blíží Vánoce, posloužím dnes i jednou vzpomínkou, která se k nim váže. Na Štědrý den, byla restaurace otevřená do čtyř hodin. V pět jel z Rudy do Plzně rychlík, rozhodl jsem se,  potěším  rodiče a strávím  večer u nich. Cesta měla skutečně kouzlo, bílá krajina za okny, v celém vlaku dva cestující. Od Klatov jsme seděli s průvodčím v kupé a navzájem se obdarovávali Vánoční náladou. To bude úžasnej večer. No, nakonec nebyl. Když jsem došel domů, kde jsem vyrůstal, byt byl studený, temný a prázdný. Jeli si to užít na chalupu. Z toho plyne jediné, pokud vám na něčem záleží, raději své blízké nepřekvapujte....
 Krásné svátky všem :)