O kouření v restauracích a hospodách....

i o tom, proč nám krom kouře nevoní ani násilná výchova, a k tomu pár osobních zkušeností šéfkuchaře a napraveného kuřáka.

 Ono kouření, a gastronomie vůbec, profesně nejdou dohromady. Jako poměrně silný kuřák jsem kouřit přestal. Samosebou jsem už v časech nikotinové slasti slýchával o tom, že kouření kuchařům ničí chut. Ale myslel jsem si své. Určitě to nebylo tak, že bych chuť vůbec neměl, nebo mě neustále pronásledoval hněv nespokojených strávníků. Naopak. O tom, jak jsem přestal kouřit úplně snadno, pak z hlouposti znovu začal a napodruhé s nikotinem sváděl sakra tuhý boj, se tu rozepisovat nebudu. Není to podstatné. Ale jedna věc, která se odehrála poměrně brzy po zhasnutí posledního cíčka, se nedá popsat jinak, než naprosté rozsvícení chuti. Úplný ohňostroj na jazyku. Moralizovat nehodlám, ale všem, kteří chtějí své kuchařské řemeslo brát vážně, můžu vřele doporučit: ”Típněte to!”.
  A co se týče kouření a restauračního byznysu? Před pár lety jsem zažil proměnu podniku z kuřáckého na nekuřácký. Podniku, který měl ambice cílit především na jídlo. V jeho kuřácké fázi u nás bývalo plno na obědy. večeře krom několika týdnů před Vánoci slabota, víkendy bída. A s vyvětraným kouřem z poslední cigarety se i tady tak nějak "rozsvítilo". Velké obědy nám nikdo nesebral, nárůst obratů ve stovkách procent odpoledne a večer nehřál u srdce jenom mé šéfy. Na restauraci, kde se jeden o víkendu nedopočítal rodin s dětmi a kde jste si bez rezervace nesedli, jsem byl náležitě hrdý i já. 
  Přesto protikuřácký zákon tak, jak je praktikován u nás, považuji v této chvíli za nesmyslný. Ke spoustě typů hospůdek kuřácká atmosféra prostě patří. A mě jako nekuřáka přeci nikdo nenutí s pistolí u hlavy je navštěvovat. Stejně tak argument, že jako nekuřák bych byl nucen inhalovat proti své vůli škodlivé látky v zaměstnání. V našich oborech je momentálně tak obrovský nedostatek pracovních sil, že sehnat si práci ve vyhovujícím prostředí je ten poslední problém. Často slýchám, že je řada zemí, kde s tímto zákonem nemají kuřáci problémy a disciplinovaně kouří jen tam, kde se to smí, bez toho, aby tamní hospodští pocítili poklesy tržeb. Přemýšlel jsem o tom a napadlo mě jedno vysvětlení, proč to u nás takto nefunguje a proč řada podniků skutečně na následky tohoto zákona skomírá. Jako společnost jsme ještě postoj ke kouření, podobný tomu, jako je na “západě”, nezaujali. Tak nějak nepochybuji, že časem k němu jistě dospějeme, ostatně je to volbou správnou, a je to volbou zdravého rozumu. Jenže, na rozdíl od zmíněných společností, máme sakra špatné zkušenosti s tím, že nás někdo vychovává násilně. S přestávkou se nám to dělo padesát let. Proto by bylo fajn nechat nás najít správné cesty svou vlastní vůlí a volbou, zatím lemovanou i touto neřestí.
 No a příště si zase zavzpomínáme. Na veselé zážitky z hor a jednu vánoční cestu vlakem.