Naši pradědové šli do války

a spousta se jich nevrátila. Naši dědové šli do války, zažili okupaci a dokázali přežít, pro nás je i mnohem méně za hranicí bolesti, zdá se.

My si máme pořádně umýt ruce, zakážou nám chodit do hospody a bereme to jako oběť?

Ošvejkovat cokoli, vždyť je to jen něco co se mě netýká.

Ale jak dlouho to bude trvat ? Jak dlouho následně budeme platit za nedostatek disciplíny v první fázi této události? 

Již několik dní by mělo být všem jasné, že to není žádná sranda, že bez omezení pohodlí se ke svým životům jen tak nevrátíme. Přesto si řada lidí, které kolem pozoruji   očividně chce tuto mimořádnou dobu co nejvíc natáhnout tím, že si neumí odříct zábavu na jedné straně a že se třeba ve svých supermarketech přehrabují v pečivu bez rukavic. Stačí tak málo, a ani to nejsme schopni dát. Přitom čím víc na příchod viru kašleme nyní, tím víc jako společnost budeme očividně platit již za pár dní. A to nemluvím jen o penězích.

Na Šluknovském výběžku má hrob můj praděda. Spoustu týdnů po zranění ve Velké válce zemřel na komplikace spojené s nedokonalou lékařskou péčí té doby. Nedopusťme prosím svým sobectvím aby se takto umíralo po více než sto letech od těch časů.

Když skočím ve své úvaze někam úplně jinam, dnešek je dnem jedné z největších porob, které se nám historicky dostalo. 15.3. 1939 bylo mnohem horší počasí a vyhlídky na budoucnost než dnes. Tak si tu situaci nekomplikujme, ať stejně modrá jako je modré  dnešní nebe nad Plzní, je i naše budoucnost...

Díky a ahoj Filip.