Kult dítěte očima restauračního personálu.

Nepatřím mezi ty, kdož na dobu "socíku" vzpomínají se slzou v oku a lakují si tehdejší dobu na růžovo.Ale doba před šílenstvím mobilních telefonů a internetu, předtím, než se z peněz stal totální kult, měla i jednu výhodu.Rodiče všeobecně měli víc času na svoje ratolesti.Nechci tím říct, že by neexistovalo nic takového jako rozvrácené rodiny, samo sebou existovalo.Ale počet rodičů trávících spoustu času s dětmi byl podstatně větší než dnes.

Sám jsem neobjevoval svět přes monitor tabletu, nebo mobilu.Ale byl to táta, kdo mě bral do lesa, pracovali jsme spolu na zahradě, chodil se mnou na fotbal.Byla to mamina, kdo mě bral do kina, divadla, knihovny... 

A dneska nám dorůstají do rolí rodičů děti, které už tohe nepoznali.Jejich rodiče, utopení ve víru možností devadesátých let sebe sama nahradili při výchově dárky.Kmotrou se jim stala nejmenovaná TV, terá oslavila nedávno narozeniny a náš vkus a naše chování zprznila víc, než si kdo dokázal představit.Tito mentální sirotci dnes dorůstají do rolí rodičů.Jejich roli ve výchově kromě dárků přebírá ještě internet. A z toho pramenící odcizení s vlastním potomkem často kompenzují "svobodou" kterou mu dopřávají.

Není tomu tak dávno, strávil jsem letní sezónu na jednom turisticky exponovaném místě u Plzně.Pomáhal jsem restaurační koncept majitelům vymyslet a když se tam objevil problém s kuchaři, rád jsem využil příležitosti a pár týdnů se tam nastěhoval a vařil, abych pomohl rozkolísaný provoz stabilizovat.Ze středověkého interiéru restaurace se dalo strmým dřevěným schodiětěm  vystoupat do patra, kde je kancelář, šatny a sociálky pro personál i místnost, kde jsem spal.Jednou se takhle vesele potím za indukcí a strhne se poplach...Ztratil se ani dvouletý chlapeček.Po půlhodině pátrání se našel v patře, spokojeně stočený spal v mojí posteli.Aniž by vzbudil sebemenší zájem rodičů zdolal "Mlynářské schody" kde byl celou dobu průzory vidět a muselo mu to chvíli trvat.Nikdo si ani netrufne odhadnout, jak dlouho vůbec rodičům trvalo zjistit, že zmizel...To je jeden, spíš smutně úsměvný příklad netečnosti, jak v restauracích tato generace k vlastním dětem přistupuje.

Je naprostou normou, nechat dítě také demolovat cokoli kolem sebe. A ano, při vaší útratě tisícikoruny a škodě za dva tisíce z toho skutečně jako restauratér nevycházím dobře a nesmíte se divit, že jsem rozmrzelý.O řvaní, běhání kmitajícímu personálu pod nohama a obtěžování všech kolem vůbec nemluvě.Jsem celkem rád, že to co bude v restauracích předvádět potomstvo této generace, už profesně řešit nebudu.

A na to volně navazuje i to, s čím se setkávám ve škole jako učitel.Mám tam i dvacetileté klacky, naprosto neschopné jakékoli samostatnosti, jejichž každý problém okamžitě žehlí maminka, případně do školy nasupí otec omlátit nám o hlavu nezvládnutou výchovu vlastního dítěte.Ale to, že je dotyčný nezodpovědný plnoletý lempl neschopný čehokoli, není jeho vina (lempla), ani vina moje...

Nikdy jsem se podílu na výchově svých svěřenců nevzdával a kdo mě zná, ví, že tím hodně žiju.Ale ani jako restauratér, ani jako učitel, to bez rodičů nemám šanci zvládnout :)

Díky a ahoj Filip.