Když se člověk vznáší a pak dostane po tlamě

je na tvrdé zemi dřív, než bys řekl švec, a tak není od věci se tomu zasmát.Střílet se proto nebudeme a věšet tuplem ne, ostatně kdo by to uklízel...

Jsou dny, kdy je vše zalité sluncem, člověku se daří a ten, na obláčku své dokonalé líbeznosti vůbec nevidí blížící se mrak.A kuchař, to je řemeslo provázené otřesy na které žádná škála známých stupnic nestačí.

Pamatuji si v růžových barvách krásnou gtrilovačku na příjemné restaurační zahrádce.Počasí je tak akorát, zapadající sluníčko už jenom šimrá.Uhlíky na grilu krásně žhnou, vůně sena promíchaná s lákavou vůní laskomin, kterými jsme osazenstvo zásobovali.Doprovázené tou nejlahodnější hořkostí na světě, čerstvě načepovanou "Plzničkou".

Chodím mezi stoly, rozdávám úsměvy mixované s recepty a podle reakcí zákazníků jsem vyrostl minimálně na dva metry dvacet.Jako poslední mířím ke stolečku, kde sedí sympatický, starší manželský pár."Jaké je to krásné, když si spolu i po letech, dokážou takhle vyrazit", myslím si a úsměv mi málem trhá koutky ...

"Dobrý večer, doufám, že se vám u nás líbilo a chutnalo vám." Snažím se být až extrémně milý.Paní se ke mně otočí, oči přimhouřené..."No, když to stálo tolik peněz, tak jsem to snědla, ale určitě mi bude špatně minimálně tři dny..."

Bác, rána, bum, vesmír se hroutí... jsem jenom maličký mracvenec, pinožící se po cestičce a někdo mě určitě ještě dneska sezobne...

Nebo jindy.... a vlastně to začalo o pár let dřív, v den, kdy jsem se seznámil se svou paní.Ona moc ráda dobře jí a mě dodnes nepřestalo bavit ji podstrojovat a pokud jí chutná, pak je svět taky zalit letním sluncem, byť se za okny odehrává třebas polární bouře.

A je to pár let, otvíral jsem z pozice šéfkuchaře novou restauraci na spádovém místě pro spoustu potencionálních zákazníků.Krom toho, že jsem jako vzor skromnosti vymyslel úderné heslo, že vaříme líp než babička, nakoupili jsme sadu krásného smaltovaného nádobí na servírování jídel.

Mělo to ohromný úspěch, malé kastrůlky, rendíky, pekáčky, vše na prkýnkách...Nebyla to nejlacinější záležitost, ale v době sdílení jídel na sociálních sítích to byl super marketingový tah, fotilo  se o sto šest.

A v právě v malém pekáčku jsem své drahé polovičce naservíroval krásně vypečené kachní stehno (přísahám bylo jako dort potažený tou nejkřupavější kůrčičkou) s nejlepším slaďoučkým červeným zelím jaké si dovete představit a navcrh bramborové placky jako od maminky.

Ten pocit vítězství, to těšení se na pochvaly od strávníka na kterém vám nejvíc záleží...

"A jak to asi mám z toho nesmyslu jíst? Přendej mi to na talíř...", zakabonilo se moje sluníčko...

Křup, to prasklo moje srdce a tssss duše uletěla....

Jestli z těchto příběhů plyne nějaké poučení? Nevím, každopádně já se nepoučil a když jsem sám se sebou spokojený, tak do toho jdu zas a znova naplno.

Díky a ahoj Filip.