Taky si někdy kladete otázku, proč tu jste?

To jsem takhle včera vpodvečer hodila s Vesmírem řeč na téma poslání, a položila mu otázku, co že to tu mám dělat a proč tu jsem. No, dnes se ukázalo, že hvězdná kariéra mě zřejmě nečeká. Že já se vůbec ptala. ;-) 

Když hodíte s Vesmírem řeč na téma poslání, pak se dějí věci. To jsem se ho takhle včera vpodvečer zeptala, co že tu mám tedy dělat, proč tu jsem. No, světe div se, dnes se ukázalo, že jsem nejspíš správně. ;-)

Situace 1.: Cestou k hlavním vchodovým dveřím, vidím přes jejich průsvitnou část siluetu postavy něčím řádně obloženou, nejspíš nákupními taškami. Dle mého odhadu by ten člověk potřeboval třetí ruku. Otevřela jsem dveře dokořán s úsměvem od ucha k uchu a zvala pána dovnitř se slovy: "Račte dál. Prosíííím." Pána jsem očividně odzbrojila. Takové vřelé přivítání v domě zřejmě nečekal. Opětoval mi úsměv, nevěřícně na mě zíral, tašky mu skoro vypadly z ruky a pak s výrazem ve tváři "ty se mi snad jenom zdáš" ze sebe zaskočeně vypravil: "Děkuji ti, zlatá rybko." "Rádo se stalo," odpověděla jsem na to já a zvesela odplula směrem do města. ;-)

Situace 2: V ulici směrem k městu v domě u silnice bydlí pán. Často se dívá z okna na ulici a volá dolů na lidi, aby je pozdravil. I dnes tam byl. "Tady to dneska někomu sluší, děvče." volal na mě svoji oblíbenou a již skoro památnou větu. "Děkuji vám." usmála jsem se na něj nahoru a popřála mu hezký den. Už jsem na něj zvyklá. Je milý. Když se delší dobu neobjeví, mám o něj strach, jestli je zdravý a v pořádku. Kdo by to tady za něj pak dělal, že? Kdo by tu na nás ze druhého patra shlížel dolů, usmíval se a pokřikoval na nás, že nám to sluší a ať máme pěkný den? Tak hezky jako on by to nikdo jiný určitě neuměl. Je dokonalý jako by ho někdo vystřihl z nějaké povídky. Nejspíš je to jeho poslání. ;-)

Situace 3: Šla jsem vynést odpadky. Předbíhala jsem starou paní. V jedné ruce nesla dvě trekingové hole a ve druhé pytel s odpadky. Očividně se jí nešlo dobře. Otočila jsem se na ni. "Já ty vaše odpadky vezmu. Mám tam taky cestu." Podívala se na mě překvapeně. "Já tamtudy ale stejně půjdu." ujišťovala mě. "To nevadí. Půjde se vám lépe bez nich." vzala jsem si je od ní a usmála se. "Jste  milá." volala za mnou a několikrát děkovala. ;-)

Situace 4: Už jsem se vracela zvenku domů. Po schodech nahoru k hlavním dveřím šel stařičký pár. Pán akorát ztěžka vynesl nahoru chodítko, se kterým paní k domu přišla, a jeho paní pomalu stoupala po schodech o berlích. Pán si opřel složené chodítko o sebe tak, aby se mu nevrátilo do rozložené pozice, a přitom hledal klíče. Neúspěšně. "Otevřu vám," volala jsem na něj. Vyběhla jsem po schodech nahoru, otevřela jim a počkala, až si pomalu přejdou k výtahu. Bylo zřejmé, že jsou vděční, že mají jeden druhého. Cítila jsem mezi nimi příjemnou energii, a taky vděčnost a pokoru. Ti se mají, že se mají, pomyslela jsem si, a já se zase mám, že jsem je potkala. Zahřálo mě to u srdce dvojnásob, a určitě to nebyla náhoda, že mi je Vesmír přihrál do cesty. 

No, čekala jsem hvězdnou kariéru, ale zatím to vypadá, že stejně jako pán z domu u silnice, mám lidem jen prostě dělat dny hezčími. Co se dá dělat. Neobyčejnou hvězdou, na níž mířila světla reflektorů, už jsem nejspíš byla v minulém životě. Teď tu mám obyčejně svítit. ;-)

A o tom tu celé je obyčejně žít svůj život v laskavosti k druhým lidem i sám k sobě. Tak kéž jsou všechny bytosti šťastné. :-)