Kdo že to volá? Úklid nebo sex?

S chutí uklízet je to stejné jako s chutí na sex. Někdy je a jindy není. Časy, kdy jsem se nutila do sexu, jsou pryč, a vypadá to, že stejně to budu mít i s úklidem. Počkám si na volání. Mám ráda pořádek, takže ono to přijde.

Na cestě z práce jsem doma vyzvedla dceru a jely jsme spolu nakoupit. "Jak se máš?" zeptala jsem se jí. "Jo, dobře." odpověděla mi uvolněně, a na jejím rozpoložení bylo dost znát, že se dnes nemusela potýkat s žádnou formální autoritou. Nebyla ve škole, mají podzimní prázdniny.

"A jak se máš ty?" odehrála míček na moji stranu hřiště. "Mám se taky dobře, akorát se mi vůbec nic nechce." postěžovala jsem si. "Tak v tomhle počasí se toho ani moc dělat nedá." zkonstatovala ona a dívala se přitom z okna ven. "Dá se třeba uklízet, žehlit a tak." uvedla jsem ji do reality. "Aha." na to ona bez zájmu.

Kolik se toho dá říct třemi písmeny: To mi nedošlo, že když je venku nevlídno, i tak může člověk pořád něco dělat, ale vlastně je mi to jedno, protože tohle já fakt dělat nebudu, nechce se mi. 

Co na to říct? Namísto toho, abych ji poučila o tom, že u ní v pokoji by si to trochu její péče zasloužilo, a že své oblečení by si taky mohla vyžehlit sama, jsem se pokusila podívat se na to z jejího úhlu pohledu a nechala jsem to v sobě pracovat. 

Na cestě z nákupu domů dcera zase z auta sledovala ten ukázkový podzimní nečas venku a bylo na ní vidět, že si ten pohled vyloženě užívá. Pak následoval krátký proslov. "Podzim je teď asi moje nejoblíbenější roční období. Tohle počasí je totiž jako stvořený pro to zapálit si svíčku, uvařit si čaj, vlézt si pod deku a pustit si nějakej romanťák nebo pohádku." Pak se na chvíli odmlčela a po chvíli trochu s otazníkem ještě dodala: "I vánoční koledy už by se daly?"

Bylo to jako bych uslyšela samu sebe, až na ty vánoční koledy teda, ale výjimečně to nebyla má samomluva. Chvíli jsem od volantu skenovala její mimiku ve tváři, jestli to není jen nějaký humor od ní zase, nějaká parodie na matku nebo tak něco, ale zcela výjimečně ne, myslela to vážně. A v tu chvíli jsem si řekla, vždyť má recht ta holka moje. Já se na to taky můžu vykašlat. 

Doma jsem uklidila nákup. Zapálila jsem svíčky, udělala si kávičku, pohodlně jsem se usadila na gauč, zabalila jsem se do deky, a když jsem svoji kávu dopila, přesunula jsem se plynule do vodorovné polohy. Ač odpoledne bylo ještě mladé, bylo takové příjemné přítmí. Poslouchala jsem, jak venku prší, sledovala jsem poskakující plamínky svíček, užívala jsem si, že jsem doma v teple a mám pohodu a přitom jsem usnula.

Spala jsem krásné dvě hodiny. Když jsem otevřela oči, ozval se hlas v mé hlavě, jestli to jako není blbý v pátek odpoledne takhle lenošit. No, rozhodla jsem se si to nevyčítat ale naopak si to užít. Z minulosti jsou v nás zakořeněné různé stereotypy, které nám říkají, že odpočívat můžeme, až když je vše hotovo. No, ve skutečnosti je to tak, že jaké si to uděláme, takové to máme. 

Mám už vyzkoušené, že když člověk respektuje své nastavení a netlačí pořád někde na pilu, tak ono to pak jde všechno v takové příjemné lehkosti. Když respektuje pocit, který nabádá k lenošení a poslechne ho, aniž by si to nicnedělání vyčítal, pak přitom načerpá energii, která se potom zpětně promítne do jeho chuti zase něco dělat.

Pak baví i to uklízení, alespoň mě ano. A ono si mě to opravdu vždy samo zavolá. Dá se na to spolehnout. Jen to není pokaždé v sobotu, jak jsme to měli zavedené u nás doma, když jsem byla ještě dítě. Přichází to různě. Sex taky nemám pravidelně každou středu, že jo. Prostě si mě to zavolá, kdy se tomu chce a nehledí to moc na kalendář. Tak s uklízením je to stejné. I se žehlením! Se vším prostě! A dnes zkrátka není ten den! ;-)

Tak já budu končit. Dcera nám totiž vybrala ten romanťák. ;-) Tak mějte krásný páteček a zkuste taky nicnedělání, je to výživné a osvobozující, když si ho člověk umí dopřát bez výčitek.