Jak se říká, vše zlé je pro něco dobré. Každé vykročení z komfortní zóny zpravidla něco přinese, a něco bývá vždy více než nic, neboť v sobě nese minimálně nějaké poznání. Toto je zpověď jedné cyklo.......
..... toto je zpověď jedné cykloženy. (Výstižnější termín pro cykloženu mého typu si dosaďte po přečtení článku. Naleznete níže v textu. Snad kvůli němu můj blog neupadne v nemilost. ;-) :-))
Dvakrát za sebou se mi teď stalo, že jsem vyrazila na kolo, i přestože se mi moc nechtělo. Znáte to. Někdy je to tak, když se člověku něco nechce, že stačí přemoct pohodlnost, a potom už je to jen super. Člověk si to užije a je rád, že překonal sám sebe. Někdy je to ale celé na levačku. Ten pocit „dnes nechci“ nezmizí, hlava ani tělo nespolupracují a je to pak strašná dřina bez radosti, tak zvaně vám to nechutná. Tak tohle se mi teď stalo hned dvakrát za sebou.
V pátek měla nastat ta jedna ze vzácných chvil, kdy jsme měli vyrazit na kolo spolu s Marťasem, jen tak se projet po dlouhém dni. Často spolu nejezdíme, neboť výkonostně jsme každý někde jinde. Máme v sobě stejnou posedlost, která nás nutí, v čemkoliv co děláme posouvat své hranice, a to nás oba baví, jenže jsme hold každý od sudiček dostali diametrálně odlišnou výbavu. ;-)
Zatímco on závodí s nejlepšími mezi těmi, co se tím neživí, tak já si to čudlám tak po svém. Uznání dojdu, počítám tak v 80ti letech, kdy mnozí moji vrstevníci už kolo dávno odloží, a já budu pořád ještě blbnout. ;-) Pak přijde moje chvíle na výsluní. ;-) Na posledních závodech jsem cca v půlce předjela pána, kterému bylo 81 let. V takových lidech já se prostě vidím. :-)
Ale zpět k pátku. Venku bylo hezky, k projížďce to doslova zvalo ale bohužel ne mě. Já přišla z práce domů a vyloženě neodbytně mě lákal gauč: „Pojď si lehnout, Ivuško, máš za sebou dlouhý den. Jsi unavená. Už několik dní se necítíš ve své kůži. Měla by sis odpočinout. Alespoň na 20 minutek si dáchni. Jen co si odpočineš, pak můžeš jít na kolo.“ Řeknu vám jeskyňky jsou proti našemu gauči naprosté břídilky. Ten, když s tím pokoušením začne, těžké je odolat mé vrozené býčí pohodlnosti.
Nabídka to byla velmi lákavá, nicméně jako správná sebemrskačka jsem se rozhodla jej nevyslyšet a vynaložila jsem zbytek svých sil na to, abych se převlékla do cyklistického, sundala ze zdi kolo, které se zdálo být mnohem těžší než jindy, a vyrazila. Přitom jsem samu sebe přesvědčovala, že mi to udělá dobře.
No, ihned s usednutím na kolo jsem ucítila, jak ve mně sílí odpor a bojovná energie. Jako bych si přisedla vedení, jímž obvykle proudí pozitivní nálada, a ovládla mě taková ta přinaprdlost (nazvala bych to jadrněji, jak je mi to vlastní, ale když tady se to nesmí ;-)). Já jinak jízdu na kole zbožňuju, ale tentokrát jako by všechno ve mně křičelo „ne, nechci, nebudu“.
Teď už vím, jak se naše dcera cítila vždy, když ji můj bývalý manžel přes její silný odpor donutil sednout na kolo. Doteď hlásá: „Nesnáším kolo. Nenávidím cyklisty. Jediní dva moji oblíbení cyklozmrdi, které uznávám, jste vy s Martinem.“ Možná vám to slovo zní hanlivě, ale my s Martinem ho tak nevnímáme. Naopak jsme hrdými nositeli tohoto označení, a od mojí pubertální dcery, věřte nebo ne, je to skutečně vyznamenání od srdce, ač to tak na první poslech vůbec nezní. Mezi námi již tento termín zdomácněl, a rozšířili jsme ho již i poměrně daleko za hranice našeho doma.
... a za nás to označení vystihuje přesně to, co jsme. Lidi, pro které kolo je náplní života. Je to lék na špatnou náladu, zlomené srdce i vstupenka do Ráje. Neodradí nás špatné počasí ani únava. Ve chvíli, kdy ostatní nadávají na podmínky, my si libujeme, protože jakékoliv odchýlení se od běžných podmínek, je tak osvěžující. Člověku pak život pulzuje ve všech buňkách těla a všemi smysly vnímá, že opravdu žije. Některé jedince náš přístup irituje, což nám pramálo vadí. Odtud možná pochází nelichotivě znějící kořen slova. ;-) Z_ _d, ten, co ho někteří nemohou vystát. ;-)
No, únava nebo nějaký zdravotní neduh jsou trošku samostatná kapitola. To je pak trochu očistec, ale i ten k tomu patří. Tak já jsem si tento víkend naordinovala trochu toho očistce.
V pátek, co čert nechtěl, Martina napadlo, že bychom si mohli dát něco terénku. Tak tím mě dorazil. On si na svém celoodpruženém horáku stoupal kopcem vzhůru a ladně se přehupoval přes velké kořeny stromů na cestě, zatímco já za ním vztekle drncala na svém hardtailu, a jelo ve mně to mé zpupné „ne, nechci, nebudu“. Není tedy divu, že mě v prudké části kopce jeden z těch kořenů nakopnul tak, ;-) že jsem to neustála a musela jsem si z kola vystoupit. Pak už jsem na to neměla znovu se rozjet, respektive pokusila jsem se, ale dosáhla jsem jen toho, že jsem byla čím dál vzteklejší.
Vyvlekla jsem kolo nahoru a z očí mi sršely hromy a blesky. On nemohl za nic, ale to mi v tu chvíli bylo jedno. Nejdřív mě dorazil větou: „Ale že je tady krásně!“ A poté co jsem po něm vrhla pohled zabijáka, mě dodělal přednáškou ve stylu: „Zlato, jestli nechceš jet, tak se vrať domů, kolo nemá být trápení, na kole máš jezdit pro radost.“ Jako bylo to od něj velmi odvážné, protože kdyby to moje kolo nebylo tak těžké, tak jsem jím po něm v tu chvíli jistě mrštila. Jak z tohoto můžu mít radost?? Měl přece poznat, v jakém jsem rozpoložení a netahat mě takovým brutálním terénem, když vidí, že na to dneska nemám, ne?! A ještě mi tady udělá přednášku, když vidí, že jsem vzteky bez sebe?!
(Poznámka autorky: No, uznejte, že přinejmenším za tuhle jízdu přes kořeny si tenhle kořen to označení, jež má ten nelichotivý kořen slova, opravdu zaslouží. :-D :-D)
No, pak už jsme jeli rozumnými cestami, které znám, a které mám najeté, tak jsem měla možnost si v sobě trochu udělat pořádek. No, mlčela jsem jako zařezaná. Jednak mi to fakt nechutnalo, nejelo se mi dobře, a jednak se ve mně vařily emoce. Dojeli jsme až na místo, kde vždy zastavujeme, ač by to mělo být jen na pár vteřin, protože je tam příjemná energie a krásný výhled na Kotelní jámy. „Zlato, ty se na mě zlobíš?“ zeptal se mě a díval se mi těma svýma krásnýma černýma očima přímo do duše.
„Nezlobím se. Nemám důvod. Prostě jsem měla zůstat doma. Nejsem ve formě. Měla jsem raději odpočívat. Zlobit by ses mohl spíš ty na mě, že jsem protivná.“ podívala jsem se na něj omluvně.
„Když já už tě trochu znám, víš.“ usmál se na mě on a pak ke mně přistoupil a obejmul mě. „To bude zase dobrý, neboj. Tělo se zase srovná.“ konejšil mě, tak jak mě nikdy nikdo neutěšoval ani, když jsem byla ještě malá holka, a že takových podobných situací jsem za život zažila. Zpravidla v nich ale nad láskou zvítězila válka a rozpoutal se boj kdo z koho. „A teď pojedeme co nejkratší a nejbezpečnější cestou domů, jo?!“ zavelel a přerušil tím proud mých myšlenek. Ještě jednou jsem se rozhlédla a potěšila se pohledem na náš krásný kraj, a potom jsme se rozjeli domů.
Pointou celého blogu je to, že vlastně vždy je vše tak, jak to má být. Kdybych bývala správně odhadla své rozpoložení a zůstala na tom gauči, tohle by se neodehrálo. Sice bych si ušetřila vyčerpávající jízdu na kole i výlev emocí, ale na druhou stranu bych ani nezažila, jaké to je, když muž je moudrý, nic nebagatelizuje, má pochopení, nenechá se ženou strhnout do emocí, ale trpělivě stojí a čeká, až ta bouřka přejde, a pak ji ještě zahrne bezpodmínečnou láskou.
A tak jsem se domů vrátila sice unavená za to s pocitem štěstí a s vděčností, že si můžu odškrtnout další splněný sen. Vypadá to, že mám parťáka, se kterým stárnout nebude tak zlé.
PS: Druhý den jsem zjistila, že jsem si z projížďky přivezla černého pasažéra. Klíště. Klíšťata totiž doslova milují protivné megery. ;-)
