Mimozemšťanka na trati

Není těžké užívat si život, když sluníčko svítí, ale je naprosto nezbytné umět si ho užít, když je slunce schované za černými mraky. A tak v sobotu vypustili mimozemšťanku na závodní trať v Lužických horách.

Dala jsem si záměr na začátku ledna, když jsem se do závodu přihlásila, že se letos hodím do takové formy, abych byla schopná si ten závod užít. Jela jsem ho totiž již předloni. Nechala jsem se tehdy do toho uvrtat mým novým přítelem, který za sezónu pár závodů odjede. Podcenila jsem to a když jsem se postavila na start, čekalo mě tu sezónu mé podruhé na kole. Neměla jsem vůbec nic najeto, a protože trať vede poměrně náročným terénem, po třiceti kilometrech závodu jsem toho měla plné kecky a zbývajících 20 km jsem se fakt trápila.

Letos jsem stihla najet zatím 700 km, což se 4000 km mého přítele je stále dost nesrovnatelné, ale pro můj cíl užít si závod, to stačilo, a to i v nelehkých podmínkách, ve kterých jsme letos závod jeli. Bláto a bláto jen s malými přestávkami, kdy jsme na chvíli vyjeli z lesů na asfalt, stále samé vydatné bláto, které jsme měli úplně všude. Kola špatně přehazovala, neviděli jsme na cestu pro špinavé brýle či bláto v očích, zablácené jsme měli všechno včetně lahví na pití, takže v puse taky bláto.

Do místa, kde se to celé mělo odehrát, jsme se vydali dřív s tím, že tam před závodem přenocujeme. Původně jsme chtěli přespat v autě, ale předpověď počasí byla dost drsná, a tak jsme to přehodnotili s tím, že dost velkou výzvou bude závod sám, takže nebude nutné si to jakkoliv zpestřovat dalším vystupováním z naší komfortní zóny. Takzvaně jsme vyměkli. ;-)

Dorazili jsme do penzionu, kde nám přítel zarezervoval pokojíček. Pán na recepci si nás oba několikrát přeměřil od hlavy až k patě a pak se zkoumavě zeptal: „Máte zarezervovaný pokoj pro invalidy. A to má jaký důvod?“

S Martinem jsme se na sebe podívali a začali jsme se oba smát. „Víte, to přítel myslel asi na mě. My zítra jedeme závod, takže zítra minimálně já už na tom pokoji budu správně.“ řekla jsem se smíchem já.

„Dobřeeee.“ zpracovával chvíli tu informaci pan recepční než nám položil další otázku: „Ale dnes jste ještě v pořádku. Chcete tedy běžný pokoj nebo trvávate na pokoji pro invalidy?“

„S běžným pokojem budeme maximálně spokojení.“ rychle jsem odpověděla já, a oba jsme se pod toto tvrzení podepsali úsměvem od ucha k uchu šťastní, že nám před závodem dají i snídani, a my nebudeme muset v dešti už ráno u auta blbnout při míchání vajíček na plynovém vařiči a potom při všem, co se pro nedostatek prostoru nedá udělat v autě. Vzhledem k tomu, že nemáme obytňák, se tam nedá dělat takřka nic z toho, co jsme před závodem zvládnout potřebovali.

Druhý den pohledem z okna se potvrdilo, že předpovědi výjimečně nelhaly. Z oblohy se valila voda proudem. Nasnídali jsme se oba již s předstartovní horečkou, kterou tedy Marťas měl logicky větší, protože on tam přijel skutečně závodit. Mně šlo „jen“ o to užít si to a pokud možno se při tom nepřizabít. ;-)

Čas do startu bývá náročný. Člověka se zmocní nervozita a vnitřní rozechvělost se dere napovrch s takovou intenzitou, že se začne odrážet i na těle. Tepovka se zvýší, údy se začnou třást, střeva se začnou kroutit. Naštěstí nám to vycházelo tak, že jsme se na záchodě vždy akorát míjeli. Jsme celkově dost sehraní. ;-)

Musím ale uznat, že ta atmosféra má něco do sebe. Ze všech směrů proudí cyklisti s přidělenými startovními čísly na kolech, odevšad přijíždějí auta s krásnými koly na střeše či na nosičích na zádi. Vzduch je nabitý nervozitou a vzrušením. Z některých závodníků je cítit obrovská bojovnost a odhodlání porvat se o dobré umístění. Nad závodníky bdí organizátoři na stanovištích a také ti, co jsou v pohybu na terénních motorkách.

Z penzionu na start do Jablonného v Podještědí to je cca 4 km. Stačily na to, abychom přijeli mokří. Na startu jsme stáli tentokrát spolu. Martin jel letos stejnou trasu jako já, protože se rozhodl vyzkoušet si závod na gravelu. Minule jel také na horském kole, ale jel trať o 20 km delší než já, takže jsme startovali každý jinak.

Tohle je úplně mimo moje chápání. My běžní smrtelníci totiž v těchto podmínkách na takové trase bojujeme na život a na smrt na horském kole, ale jsou tací, co mají takovou touhu testovat své hranice, že se na trať vydají na gravelu. Nebo že by to byl určitý druh labužnictví či naopak sebemrskačství? ;-) Asi jak u koho.

Jelo i pár odvážných žen na gravelu, před kterými tedy hluboce smekám, protože většina cyklistů dost zápasila na horském kole, a držkopádů střemhlav do hlubokého bláta tam bylo nepočítaně. Za mě ustát takové bláto na gravelu, ať už v nelehkých výjezdech nebo v náročných sjezdech, je hodně vysoký level. Po pravdě z mého pohledu je to naprosto nemožné, já stále ještě nevěřím ani tomu, že jsem to dala na tom horském kole, ale oni to zvládli. Klobouček.

Po startu (startují všichni dohromady ženy i muži všech kategorií, letos nás odstartovalo 195 z původně skoro 300 přihlášených) mám strategii takovou nechat odjet ty, se kterými vůbec nemá smysl se poměřovat, a potom si držet svižné ale udržitelné tempo ideálně s někým, abych nejela úplně sama.

Postupně přede mnou byly tři ženy, kterých jsem si myslela, že bych mohla být schopná se udržet. Jedna měla zářivě modré kompresní podkolenky, to byla Němka, druhá měla každou ponožku jinou, na jedné noze modrou a na druhé růžovou, a třetí měla oranžový dres. To je důležité najít nějaký charakteristický znak, aby si člověk mohl naprogramovat, drž se oranžového dresu nebo jeď za modrými podkolenkami. Nicméně program ne program všechny tři mi ujely. :-)

Po pár kilometrech v kopci se mi ale jednu z nich podařilo dojet. Byla to holčinka v oranžovém dresu, která by věkem mohla být mojí dcerou, a většinu závodu jsme pak odjely pospolu. Někde mi občas trochu ujela, vždy to bylo ve sjezdech, a při jízdě do kopce jsem měla navrch zase já a zase jsem si ji někde docvakla.

Ty dvě ženy, které byly zhruba v mém věku, o nichž jsem psala výše, zřejmě nezvolily udržitelné tempo, a postupně jsme je, spolu se slečnou v oranžovém dresu, předjely. Jedna na bláto nadávala německy, druhá nadávala česky, že si minulý týden na závodech myslela, že nic horšího už být nemůže, aby o týden později přijela do tohoto. Nevím, jestli ji uklidnilo, když jsem ji se smíchem ujistila, že vždycky může být hůř, a pak jí ukázala záda.

Zhruba deset kilometrů před cílem asi vyrupala i oranžová slečna, protože v těch blátivých sjezdech už začala být hodně nejistá, měla čím dál větší problém si najít stopu, a pak při výjezdu do kopce jsem najednou zjistila, že za mnou už vůbec není. Do cíle přijela asi 5 minut po mně. Paní s barevnými ponožkami přijela 11 minut po mně a zářivě modré podkolenky dorazily až za 40 minut. Už tedy asi nebyly zářivé. Všichni jsme byli od hlavy až k patě od bláta.

Jinak já jsem ten závod pojala po svém. Na určitém úseku nás začali dojíždět vlčáci, kteří se na naši trasu napojili ze své trati. Vůbec mi to v tu chvíli nedošlo, když mě zrovna v tom nejprudším stoupání nejpřísnějšího a nejdelšího kopce závodu předjížděla terénní motorka, a maník se na mě otočil a uznale zvedl palec nahoru, a chvíli po něm mě předjížděla druhá motorka, že je to předzvěst toho, že se k nám blíží eliťáci.

Až když se vlčáci přiřítili, tak mi to došlo. Jasně, před těmi nejlepšími přece jedou vždy motorky. Tak to jsem normálně vystupovala z kola a uskakovala, kam to šlo. Martin mi sice před závodem říkal, že se na ně mám vykašlat, že oni si nějakou cestu vždy najdou, ale já na to jednak nemám nervy a za druhé nemám to srdce jim to kazit, když oni fakt závodí, dávají do toho všechno a hodně jim záleží na umístění.

Jako ono to není příjemné asi pro nikoho ze zúčastěných, když jedete v tom náročném sjezdu nebo výjezdu letos navíc přes ty kluzké kořeny a hlubokým blátem, sotva se na tom držíte a za zády slyšíte a cítíte, že se na vás někdo řítí fakt hodně rychle. Když jich jede víc najednou, tak máte pocit, že takhle nějak se asi musí cítit běžci ve španělské Pamploně při tradičním běhu s býky. A to fakt nechcete, aby se to přes vás přehnalo. ;-)

Oni doslova letí a vy tam před nimi neuměle balancujete tím svým hlemýždím tempem smrt v očích, kdy oni jen těžko mohou odhadnout, jestli budete padat doleva nebo doprava, až vás budou míjet. ;-) Tak jsem nám to všem vždy ulehčila. No, občas jsem to i zvládla, když jsem za zadkem uslyšela left či right, uhnout se, aniž bych nutně uskakovala do křovin, ale to bylo spíš do kopce, a stálo mě to dost sil, protože kontrolovat, kam to kolo jede v těchto podmínkách, bylo dost náročné. Z kopce jsem ale opravdu zpravidla uskakovala z trati pryč. Naštěstí jsme s vlčáky nejeli moc dlouho. Jejich trasa se nejspíš někde odklonila a nebo už jich tam víc nebylo.

Co mám na tomto závodě opravdu ráda, je, že trasa je dobře značená a že všude, kde by se dalo z trati sjet, stojí pořadatelé a ukazují vám směr. Tak já jsem všem uctivě děkovala, protože je mi jasné, že já jsem přesně ten typ, který by sjel z trati hned při první příležitosti. Dokonce dopravu kvůli mě zastavili, když jsem přejížděla silnici. Bylo to zrovna v místě, kdy jsem čerstvě ujela oranžové slečně. Dupala jsem do toho a patřičně jsem si to užívala, protože kdy se mi to zase poštěstí, že někde zastaví dopravu, abych já milostivě mohla projet, že? ;-) „Díkyyy. To je seRvis.“ pochvalovala jsem si. „Co bychom pro vás neuděli.“ volali za mnou oni.

Jinde jsem si zase dělala srandu z hasičů, když jsem se kolem nich brodila tím hlubokým blátem div, že jsem si tam nelehla: „Takovej bordel všude na trati, se z toho dneska už asi po...., to jste nám to tady nemohli trochu uklidit, kluci?!“ a smála jsem se při tom. A oni se taky smáli a volali za mnou: „Bože, ty cyklistiky jsou dneska strašně sprostý. Nikam už nejezděte, zůstaňte tady s námi.“

Na občerstvovačkách jsem dostávala pochvaly, jak jsem hezká. No, aby ne. Celý obličej přikrytý blátem, vrásky zmizely, nos vypadal menší. No, a zakončila jsem to příjezdem do cíle, kdy komentátor zahlásil, že by chtěl taky po tak náročném závodě přijet do cíle s takovým zářivým úsměvem jako dojela závodnice, která právě přijela ve své kategorii na pátém místě, čímž mě dokonale zmátl, protože úsměv by souhlasil ale to páté místo?

Když já jsem si to vážně užila, i přestože jsem několikrát strašně zmokla a že jsem měla bláto úplně všude a z očí se mi vyplavovalo ještě v neděli, i přestože jsem si jednou do toho bláta i lehla, když jsem se chtěla do prudkého stoupání hecnout, ale ujelo mi to po blátě a já už se nestihla vycvaknout z pedálů. Za mě to byl naprosto jedinečný zážitek, při kterém jsem navíc objevila další dimenzi fungování mé mysli. Bylo to jako výlet do neznámých krajin a to velmi zajímavý výlet, neboť moje hlava v tom fungovala úplně jinak než je u mě obvyklé. Otevřel se přede mnou nový rozměr a to je pro mě nad všechna ocenění.

Nicméně abych uvedla na pravou míru to mé umístění. V mé kategorii bylo přihlášeno 13 žen, ale z důvodu počasí nás závod jelo jen 7, takže asi tolik k mému pátému místu. Žena na prvním místě mi nadělila celou hodinu. Já jediná jsem tedy jela sama za sebe, nejsem v žádném cyklistickém oddílu. Za mnou přijela paní s barevnými ponožkami, ta přijela 11 minut po mně, ale jela za klub Poprvé na kole, takže si nejsem úplně jistá, jestli na tom nebyla dost podobně jako já předloni. ;-) A až za dalších 40 minut přijela německá závodnice v modrých kompreskách, která nejspíš rupla a nebo měla nějaký defekt, což by také nebylo divu. Oranžová slečna, které jsem ujela, byla z mladší kategorie. Ve své kategorii dojela osmá, přičemž jich z 12 přihlášených jelo 9. A byla to Polka, což jsem zjistila až z výsledkové listiny. Taky dobrý. :-)

Martin na mě čekal v cíli, kde byl toho času už dvě hodiny, :-))))) a slzel, když jsem přijela. Prý se o mě strašně bál, když viděl tu trať, a pak byl pyšný, když jsem údajně zářící přijela do cílové rovinky. Já jako nevím, jak se přes ty nánosy bahna dá zářit, ale tvrdili mi, že dá.

A abychom si to řekli úplně celé, tak Martin nejen, že se na tom gravelu nepřizabil, ale dokonce byl druhý. Je to borec šikovný. ;-)

Na cestě domů jsem Martina ještě šokovala informací, že o několik málo míst za mnou dojel pán, kterého jsem předjela asi v půlce závodu těsně za občerstvovací stanicí na Kristýně, jemuž bylo krásných 81 let, z čehož jsem si já vyvodila závěr, že ještě minimálně 35 let budeme aktivními cyklisty. „No, není to krásné?“ zcela vážně jsem se Martina zeptala. ;-) Ve tváři se mu zračilo něco v tom smyslu, že na to se může vykašlat takhle blbnout v tomhle věku, ale já vím své. ;-) A tak teď tady říkám i vám. No, není to krásné?! ;-)

Tak já už jsem se vykecala. Dočetl-li jste někdo do konce, nejspíš budete můj/moje přítel/přítelkyně, jinak byste to asi nedali, a já vám tímto velmi děkuji za přečtení a vaši milou přízeň. ;-) <3

JednoDuše jsem. <3

Pro dokreslení přidávám foto mé maličkosti a video jednoho ze souputníků na trati, které mi prve přihrál Martin. Na jednom ze záběrů je vidět, že má modré číslo, takže nejspíš vlčák. ;-)