Vocaď až pocaď aneb né, nemusim nic.

Jak se říká, vše zlé je pro něco dobré. Každé vykročení z komfortní zóny zpravidla něco přinese, a něco bývá vždy více než nic, neboť v sobě nese minimálně nějaké poznání.

Dvakrát za sebou se mi teď stalo, že jsem vyrazila na kolo, i přestože se mi moc nechtělo. Znáte to. Někdy je to tak, když se člověku něco nechce, že stačí přemoct pohodlnost, a potom už je to jen super. Člověk si to užije a je rád, že překonal sám sebe. Někdy je to ale celé na levačku. Ten pocit „dnes nechci“ nezmizí, hlava ani tělo nespolupracují, a je to pak strašná dřina bez radosti, tak zvaně vám to nechutná. Tak tohle se mi teď stalo hned dvakrát za sebou.

O tom poprvé byl můj předchozí blog, podruhé to bylo v neděli. Uklohnila jsem dceři oběd na přání a pak přemýšlela co s načatou nedělí. Nabízelo se toho víc: jen tak odpočívat, jít se projít, psát, poklidit nebo jít na kolo, .....

Zvažovala jsem možné varianty a nemohla se stále rozhodnout, a když se člověk nemůže takto rozhoupat, měl by jít raději od válu a na všechno dočasně rezignovat, neboť jakmile začne úřadovat hlava, tak zpravidla vymyslí nějakou bejkárnu.

Variantu „jen tak odpočívat“ moje hlava prakticky okamžitě zavrhla. Celý týden, když nepočítám páteční nevydařený pokus o vyjížďku na kole, jsem se nevěnovala žádnému sportu. Z čeho bych tedy mohla být unavená, jela do mě hlava, když běhat jsem nebyla, ve fitku jsem nebyla a na kole taky ne?! A tak mi hlava začala nenápadně podsouvat, že jedinou přípustnou variantou je kolo, protože těch 28 km z pátku je fakt žalostně málo.

A tak jsem tedy vyrazila na kolo. Přestože jsem vnímala, jak je venku krásně, tak silnější byly signály mého těla, které mi znatelně dávalo najevo, že nechce. Došlo to tak daleko, že u závory v Rudolfově, která je vstupní branou do chráněné oblasti, se mi udělalo šoufl. Slezla jsem z kola černo před očima. Kolo jsem odložila na zem a sebe složila vedle něj. Rychlými hlubokými nádechy a výdechy jsem se snažila udržet se při vědomí. Ne, tady přece neomdlím, soustředila jsem se na dýchání a v duchu si opakovala, že to bude dobré.

Po chvíli se mi udělalo lépe. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do zvuků přírody kolem sebe. Slyšela jsem zpěv ptáků, bzukot hmyzu a zurčení vody ve strouze, která tekla kousíček ode mě. Pocítila jsem úlevu. Je tu krásně. Vybavila se mi Martinova slova. „Kolo nemá být utrpení, na kole máš jezdit pro radost.“

Ano, to je ono. Na kole mám jezdit pro radost, zdolávat vrcholky hor mám pro radost, z posouvání svých hranic mám mít radost, ale jakmile přijde chvíle, kdy to prostě nejde, pak má člověk dokázat se od těch věcí odpoutat a dát si pauzu bez toho, aniž by si to vyčítal. Hlava samozřejmě pojede bomby: Ztrácíš formu! Všichni najíždějí kilometry jen ty ne! Budeš to těžko dohánět! Jak můžeš být pořád unavená! Hlava má pořád něco, ale myslí to taky dobře. Je to taková brepta upovídaná. Je dobré ji neignorovat, ale jak se říká vocaď až pocaď. ;-)

I tyhle chvíle, kdy to prostě nejde, se dějí pro nás, aby nás naučily pokoře a vděčnosti a zároveň nám pomohly uvědomit si, když si ze života namísto radosti začínáme dělat peklíčko. Učí nás držet si odstup, nevytvářet si na čemkoliv či na komkoliv závilost. Jak zpívá Ben Cristovao: „Né, nemusim nic, nenenenene nic.“ ;-)

Prostě když nám ten nahoře zavře kohoutek, tak to znamená, že přišla zkouška. Můžeme se vztekat, snačit se to lámat přes koleno a udělat si z toho boj, ale bude nás to stát mnoho sil a nenaučíme se to, co jsme se mohli naučit, kdybychom se bývali ztišili, šli do sebe a přijali situaci takovou, jaká je, s pokorou, že teď je to přesně tak, jak si to potřebujeme prožít, abychom se posunuli zase o kus dál, a s důvěrou, že se zase vše v dobré obrátí. Hranice se tedy posunou, když člověk tu zkoušku zvládne, ale hold to nebudou hranice cyklisitické. ;-) Tohle posunutí je ale mnohem cennější.

Život nám vždy dává možnost volby. Je to na nás. Můžeme věci lámat přes koleno a bojovat, když chceme. Můžeme se ale také rozhodnout, že přijímáme to, co je. Když se to totiž člověku podaří, že situaci opravdu přijme, dostává se najednou jako by nad ní, přestane ho ovládat a to je velmi osvobozující pocit.

A tak jsem tam ležela v trávě vedle své Supice (tak říkám svému horskému kolu) za hlavou nápis Hřbitov odpadků, a cítila jsem se fajn s tím uvědoměním, že nemusim nic. ;-)

PS: Přikládám foto místa, kde jsem si ustlala. ;-) Neberu si to osobně, nýbrž mám za to, že jsem tam měla odložit to, co již nepotřebuji, takže třeba přehnané ambice, touhu po uznání, sebemrskačství, závislost na sportu, ..... nikoliv však třeba posmrkaný papírový kapesník, neboť ten by se tam rozkládal celých 5 měsíců, tam píší. ;-)