Povadlá prsa, tricáky i zadky to je úděl nás všech, a pokud se z toho nechceme zbláznit, nezbývá než ten fakt přijmout. Gravitace zemská je potvůrka. ;-)
Jdu si zase naběhnout na pěst. ;-)
Neschvaluji tímto chování necitlivých či zlomyslných lidí, ale nemůžeme změnit chování druhých a ani se o to nemáme snažit, pokud se nejedná o dítě, za které jsme odpovědní, a tudíž jsme povinováni jeho výchovou. Jediné, co můžeme měnit, je naše chování a náš přístup.
Pokud má někdo výtku k našemu zevnějšku a nelíbí se mu naše povadlé poprsí, velký zadek, šikmé oči a já nevím co ještě, a nás se to dotýká, znamená to, že nejspíš máme mindrák a nejsme s tou danou částí svého těla srovnaní. To je ale náš problém, svět s tím nemá nic. A nechceme-li více prožívat ty bolavé pocity, které máme vždy, když okolí naši nepřijatou část těla či osobnosti komentuje, tak nezbývá než zapracovat na tom, abychom sami sebe přijali takové, jací jsme. Jinak budeme neustále vydáni napospas druhým.
Ti, kdo k nám přicházejí a svým chováním nám způsobují bolest, jsou učitelé, kteří nám ukazují, na čem máme zapracovat, abychom byli v životě spokojenější. Aha, bolela mě kritika, která padla na má prsa?! Chtěla bych si o nich myslet, že jsou krásná. Když mě ale rozhodí hloupá kritika, tak o té kráse asi nejsem úplně přesvědčená. Je to jen iluze, kterou si vytvářím, a která se rozplyne s každým nelichotivým hodnocením. Já jsem ta, jejíž spokojenost stojí na vratkých nohou, a zlobím se na toho, kdo mi nastavil zrcadlo a ukázal mi, jak nízké sebevědomí mám. Nebylo by tedy než cokoliv jiného efektivnější zapracovat na svém sebevědomí?
Ti lidé, kteří nás hodnotí, nenesou odpovědnost za to, jaký máme vztah sami k sobě. Tu odpovědnost máme vždy jen my sami. Zlobit se na ně, kritizovat je, postavit je na pranýř je stejně liché jak lichá byla jejich kritika, a pokud to uděláme, zachovali jsme se vlastně stejně jako oni. Nejsme o nic lepší. Jsme malí nejistí človíčci, kteří se zlobí, že jim někdo šlápl na kuří oko, a hledají další lidi s kuřím okem, kteří si s nimi zanadávají, hodí po kritikovi kamenem a pofoukají jejich bebínko.
A tak si opět vytváříme iluzi o tom, jak my jsme v pořádku, zatímco ti druzí jsou naprosto nemožní, a až přijde další nějaká taková prostořeká kritička nebo necitlivý kritik, tak to uděláme znovu a znovu a pak chodíme po světě s názorem, jak ta dnešní mládež je příšerná nebo jak jsou ti chlapi neurvalí nebo ženy drsné, namísto toho abychom tu energii, kterou vložíme do zloby, jež námi zmítá, raději věnovali sami sobě a změně svého přístupu. Vždyť to je to jediné, co můžeme změnit!
Jsme v pořádku takoví, jací jsme. Svět jen testuje, jak to sami se sebou máme. Můžeme brečet, stěžovat si, manipulovat druhé k tomu, aby se na ten „ošklivý“ svět zlobili s námi a pomohli nám ukamenovat všechny ty zlé kritiky, co nám způsobili bolest, ale nic tím nezískáme, neboť svět tím nezměníme a sami zůstaneme také stejní. A nejen že jej nezměníme, ale v podstatě ještě živíme negativitu v sobě i v okolí, se kterým sdílíme svůj názor.
Přitom se spíš patří poděkovat všem učitelům, kteří každý den přichází do našich životů a přinášejí nám příležitost povznést se nad všechny naše mindráky, předsudky, iluze a přesvědčení a naučit nás mít rádi svá povadlá prsa, velký zadek či řidké vlasy a brát život takový, jaký je. Hlavně se pořád nebrat tak strašně vážně. (pozn. autora: To říká ta pravá, ale stále na tom makám. ;-)) Když ono je to jednodušší, no, než něco na sobě změnit, říct, že za naši nespokojenost může svět. To si ale už musí se sebou vybavit každý sám.
Zdar všem povadlým prsům a velkým zadkům. Spějeme k nim většina. Tak hlavně se z toho ne......!
