Ztracená generace

Vypůjčil jsem si tento literární název označení spisovatelů počátku 20. století jako parafrázi na spoluobčany před 50 lety. I když by více sedělo označení jiné, zpravidla označující hodně zkaženou věc. 

Bez ohledu na politickou situaci bylo období druhé poloviny 60. let minulého století obdobím naděje. I když komunisté vládli všemu a představa, že by se s kýmkoliv dělili byť jen o špetku moci, patřila do sféry naprosté sci-fi. Už se nevěšelo za jiný názor na společenský systém a v kriminálech už nelepili pytlíky ti, kteří třeba jen slovně zpochybňovali ideu marxismu - leninismu  jako jedinou možnost dalšího vývoje společnosti. Na pultech se objevovaly i jiné knihy než ty, velebící hrdinské taviče oceli či neúnavné družstevnice, jednotící řepu i za prudkého lijáku. V kinech běžela dnes již pověstná česká vlna, patřící dodnes k zlatému fondu světové kinematografie. V ní se místo zásadních problémů sklizně cukrovky řešily existenciální otázky, mravní apely a podstata lidské existence, tedy vše, co měl socialismus přece dávno vyřešené.

Na malých televizních obrazovkách se tu a tam objevil někdo z politiků, komu bylo rozumět. Mluvil dokonce i o tom, že něco je špatně a že se něco musí udělat, aby bylo lépe. Občas se tu a tam stalo, že utrousil i vtipnou poznámku. Ztrnulé tváře kovaných soudruhů začaly být terčem vtipů a mnohý z nich zažil šokující situaci, když mu byly kladeny otázky do té doby nepoložené a veřejně se požadovala okamžitá odpověď bez zvyklých floskulí, což bylo pro uvedeného soudruha frustrující a nemožné, neboť uměl pouze fráze z hodin komunistického školení, kde se podobné věci nikdy neprobíraly.

V novinách, do té doby povinně odebíraných, se začaly objevovat články, za které by ještě před 15 lety byl autor v lepším případě převelen do jáchymovských dolů, v horším případě by šlo o jeho poslední veřejný projev před popravou. 

Lidé se po dlouhých 20 letech začali zajímat o věci veřejné, tedy o politiku v pravém slova smyslu. Přestalo být jedno, kdo je v čele závodu, který vyráběl málo prodejné zboží, objevily se do té doby nevídané termíny jako zisk, rentabilita apod. Slovo trh přestalo být vulgárním tabu a mantra o tom, že socialismus je ve všech ohledech lepší než kapitalismus za Šumavou, dostala vážné trhliny. 

Dnes se na uvedenou dobu díváme pod prizmatem znalostí věcí příštích, ale doposud žijící pamětníci nepochybně potvrdí, že šlo o dobu naděje a víry v normální lidskou společnost a že slovy ikonické písně Marty Kubišové se jevila jako pravděpodobná myšlenka, že "vláda věcí tvých se k tobě navrátí". Dnes víme, že komunismus nelze reformovat, že bolševik se nikdy dobrovolně s nikým o moc nedělí a že v jeho genetické podstatě je ovládnutí lidské bytosti a její absolutní podřízenost vládnoucí moci. 

Noc z 20. na 21. srpna 1968 to prokázala zcela jednoznačně. Ony protesty šokovaných občanů, veřejné proklamace, naděje vkládané do představitelů moci, kteří si tuto nevídanou důvěru nezasloužili a o pár dní později místo odvahy čelit brutálnímu násilí ze strany okupantů podepsali ponižující protokol, sice nějakou dobu ještě doznívaly k posledním vzepětím při pohřbu Jana Palacha a poté v srpnu roku 1969, aby zcela utichly v normalizačním kompostu.

Generace tehdejších 20-40letých občanů republiky se po pochopení reality uzavřela do sebe, vlastních bytů, chat a zahrad. Po zjištění, že soused, s kterým psal protiruská hesla na kandelábry, je kandidátem či členem KSČ, si začali dávat pozor na ústa a své názory ventilovali jen v bezpečí domova. Věděli, že jen poslušným vykonáváním určených rituálů jim bude zajištěn obvyklý příjem a eventuální možnost pokračovat ve své práci. Ve stejném duchu - tedy poslušnost k režimu a mlčení na veřejnosti - poučili i své děti. 

Vedle tohoto vynuceného pokrytectví, kdy pravda o které se vědělo, že pravdou jest, se nazývala lží a lež, o které všichni věděli, že je lží, byl vydávána za pravdu, se došlo ke zjištění, že s ohnutými zády a charakterem se dá vegetovat. Tento stav byl nakonec vnímán jako normativ. Naopak, těch několik, kteří hnusný imperativ normalizace brali jako anomálii, bylo považováno za blázny, pomatence, kteří stejně nic nezmění a jen ruší klid k práci. 

Ze země odešly desítky tisíc schopných lidí, kteří většinově uspěli v zahraničí a jejichž práce, mravní postoje a nakonec i jejich genofond byl nenávratně pro republiku ztracen. 

Šlo nejen o 20 zmařených let.

Materiální ztráty se dají většinou nahradit. Co nahradit nejde, nepůjde a je pro nás navždy passé, je už onen zmíněný exodus schopných. Nepůjde už změnit uvažování těch, kteří po životě pod knutou bolševického práskání trvají na tom, že se vlastně tolik nestalo, že "všechno zlé je k něčemu dobré" a že onen socialismus měl svou lidskou tvář. Ve stejném smyslu se bojí současného světa, kterému v jeho pojetí nerozumí, jsou vystaveni mnoha nejistotám a ve stresu se raději utíkají zpět do náruče těch, kteří jim opět slibují ráj na zemi, až zatočíme se zloději, vyženeme ze země všechny odlišné, zkrouhneme boháče a jejich majetek rozdělíme atd.atd. 

Tato generace je ztracená, ale jak je uvedeno v perexu, jiné slovo by bylo příhodnější. To proto, že k tomu všemu nedošlo dobrovolně, ale bylo jim to vnuceno. Jsem však přesvědčen, že tyto jejich zážitky a postoje nejsou geneticky ukotvené a že jejich děti a děti jejich dětí se na onu dobu budou dívat jako my na události v období třeba Bachova absolutismu.