Tragický stav naší země

Tak popsal pan Opl, kandidát za stanu Rozumní, svou vizi našeho státu. Myslím, že byl ještě hodně laskavý. Skutečnost je mnohem horší. Ještě že zůstaly vzpomínky....

Ráno mne probudil řinčící budík v 5.15 hodin, což je krajní čas, abych stihl šichtu v Nové huti Klementa Gottwalda. Poslepu jsem zapnul rozhlas po drátě, kde po radostné znělce sděloval komentátor, o kolik tun více jsme vytavili ve srovnání s minulým rokem a že se opět chystáme na tradiční boj o zrno. Pravda, počasí nám tolik nepřálo, pršelo o dva dny déle, ale naši stateční družstevníci spolu s brigádami studentů to jistojistě zvládnou.

Uklidněn tímto prvním ranním sdělením jsem otevřel ledničku, kde bylo mléko v plastovém sáčku a včera urvaný poslední jogurt v regálu našem obchodě nazvaném bůhvíproč Mléko-sýry. Chleba od včerejška jsem musel nakrájet na drobno, protože už půl roku čekám na zhotovení protézy a jsem v naději, že se to do konce roku stihne.

Oblékl jsem si šaty po tátovi, koneckonců ještě předválečná přešitá kvalita cosi vydržet musí a současný sortiment v obchodě Oděvy-textil neskýtal záruku, že mne po vyšvihnutí v jejich sortimentu ihned neangažují do nějaké comedie dell arte. 

Vyšel jsem ven z domu na zastávku autobusu, protože na auto musím ještě čekat asi dva roky, pořadník je neúprosný a nemám známého v Mototechně. Emigrovavšího bratrance se mi podařilo úspěšně zatajit před prověrkovou komisí, takže nemám v kádrovém spisu ani ň, ale na druhé straně nemohu dostat ty prokleté mařeny. Autobus přijel načas, ale byl tak narvaný, že jsem se jen posunul blíže k ostrůvku v naději, že do dalšího se už dostanu. Když se mi to povedlo, musel jsem jako vždy inhalovat odér "Živých květů", oné jediné odporné voňavky dostupné v drogeriích a pánské pižmo, které nešlo tlumit ničím. 

V práci jsem měli politickou čtvrthodinku, kde nám šéf stranické organizace našeho závodu sděloval, že záměry imperialistů na naší západní hranici jsou stále agresivnější a že je třeba jim čelit. Skončilo to dobrovolným výběrem desetikoruny na podporu statečného boje našich angolských soudruhů,  takže představa, že bych dnes zašel po šichtě na dvě plzně, se rozplynula kdesi v Africe.

V práci jsem usedl do naší svačinárny a čekal, až se cosi bude dít. Nedělo se nic, jednou za dvě hodiny jsem obešel jakési budíky, zapsal jejich hodnotu a poté se opět uchýlil do azylové boudy.  Dle sdělení mistra se zapovídalo ležení a čtení čehokoliv jiného než Rudého práva. Jinak bylo dovoleno vše. 

Po šichtě, na které jsem se jako všichni předřel, jsem dojel domů. Dnes jsme měli právo odjet dříve, protože byl pátek a byly volby. Jak jsem mohl zapomenout? Už asi dva měsíce pionýři v rádiu nabádali rodiče, aby rozhodně nezapomněli zvolit svou, ale hlavně jejich šťastnou budoucnost. Dozvěděl jsem se, že byli vybráni ti nejlepší z nejlepších, kteří se jako z udělání sešli v jedné politické straně. Takže onen výběr byl vlastně velmi snadný, což mne uklidnilo, protože bych opravdu nerad hodil svůj cenný hlas nějakému lemplovi či zaprodanci a ztroskotanci. 

Ve volební místnosti seděli ti opravdu zapálení soudruzi a po kontrole mého občasného průkazu jsem obdržel jeden lístek, který jsem donesl doprostřed místnosti k papírové krabici s hvězdou. Tam jsem jej bez čtení či škrtání vhodil, za což jsem si vysloužil široký úsměv předsedy volební komise. Nějaké zástěny byly před drahným časem zrušeny jako buržoazní přežitek. 

Šel jsem domů, míjely mne zapáchající trabanty s řidiči, kteří se již dostali po letech k oné pomyslné metě čísla v pořadníku. Ony zábrany s nápisem "Pozor padá omítka"  pak nutily občas vskočit těm mobilním do cesty, ale aspoň si vyzkoušeli své brzdy. Musel jsem jít opatrně, protože výkopy byly všude, ale pracovníci komunálních služeb byli vytíženi jinde, zpravidla na melouchu či v hospodě na pivu. Věděl jsem, jak jsou přepracovaní, protože na opravu kapajícího vodovodního kohoutku jsem musel čekat asi dva měsíce. 

Po příchodu domů jsem se dozvěděl, že jsme opět dosáhli skvělých volebních výsledků, zhruba na úrovni 99,98%. Která strana ve světě má takovou podporu, ptal se soudruh Jambor, zvaný Vykladač Písma, v televizi sovětské výroby. Musel jsem připustit, že málokterá a že mne to uklidňuje. 

Jó, jak jsem rád, že nežiji v tom dravém kapitalismu. Tam je vše chaotické, ceny zboží kolísají a proletariát trpí a úpí a pořád pokukuje po naší krásné zemi, kde člověk opravdu dýchá svobodně a celý den si u soustruhu prozpěvuje. A bohužel, těch proletářů z NSR je tolik, že náš stát prostě musel postavit na hranicích ty dráty, abychom si udrželi naši skvělou úroveň. 

V klidu jsem ulehl do lože v našem panelákovém bydlení 2+1 o 45 m2, na které jsem také čekal asi 4 roky. S ženou jsme se drželi ve tmě za ruce a říkali si, jak jsme opravdu, ale opravdu šťastni, že můžeme žít v tak krásné zemi a že nikdy, ale opravdu nikdy nechceme žít v jiném společenském systému.