Nepatrní lidé

Píšu blogy 5 let. Občas i o smutných věcech a smutných lidech. Dneska udělám výjimku a napíšu o třech nepatrných, kteří jsou solí této země. 

Josef. Jednou ještě za dob hluboké totality našel v kraji, kde ani pověstné lišky nedávaly dobrou noc, kde bylo pusto a prázdno, nějakou zbořeninu, kterou původně považoval za hradní ruinu. Teprve po podrobné prohlídce zjistil, že jde o zbytky kostela. Tehdy si dal slib, že pokud se zde v této zemi, kde vládli komunisté s negativním přístupem k duchovním věcem, cosi změní, obnoví toto poutní místo a udělá z něj středisko pro hendikepované.  Svého cíle - nepochybně přes velké osobní oběti nejen jeho, ale i jeho blízkých - dosáhl. Dnes je Neratov pojmem, kde žije zhruba 65 lidí, mnozí z nich s duševním či tělesným postižením, kteří se snaží být soběstační, kteří jsou schopni i časem dělat lecjakou smysluplnou činnost. Zvelebil kostel Na nebevzetí Panny Marie do nádherné podoby moderní stavy se skleněnou střechou. 

Nápad skleněné střechy byl dán tím, že nechtěl měnit genia loci a současně ponechat onu symboliku původního místa bez nutnosti zbourat to staré a původní. 

Málokdo si umí představit, co všechno musel udělat, aby se dnes Neratov stal symbolem jakéhosi zmrtvýchvstání myšlenky, že je možné udělat zdánlivě nemožné. Nepotřeboval k tomu nic jiného, než vůli ke smyslu svého konání. 

Pavel. Jeden z několika, kteří si řekli, že místo nadávek na divoké romské děti je lépe je nějakým způsobem zaujmout. Ve společenství podobných "bláznů" je začal zaměstnávat hrou, sportováním, pozitivním příkladem a ukázkou, že jejich osud nemusí být nutně jen život na dávkách, pobyt v polepšovně či později v různých káznicích. Dětem je předkládáno pozitivní myšlení, je jim naznačeno, že jsou stejní jako ostatní a že když se budu snažit, mohou dosáhnout cílů, k nimž by se dostávali jen těžko. I díky tomuto společenství už některé z oněch dětí studují střední školu. 

Opět jen málokdo má představu, kolik musel zažít zklamání z neúspěchu, kdy energie, neustále vkládaná do této dětské skupiny vyšuměla bez efektu, kdy zjistil, že jeho pozitivní příklad se minul účinkem. Přesto se stále snaží a stále to zkouší i u nových příchozích. Bere se silně za zachování osady Bedřiška, kde žijí v klidu její původní obyvatelé, kterým hrozí přesun do paneláku, kde si nikdy nezvyknou. Jeho vůle ke smyslu je obdivuhodná. 

Leoš. Před více jak 10 lety si řekl, že vybuduje televizi. Ne nějakou komerční, kde je meritem sledovanost a proto je plná násilí a sexu, ale kde by se člověk mohl v klidu dívat na cosi, co mu přinese klid, protože budou vysílány jen dobré zprávy. Kdy nebude každý jen trochu zajímavý pořad přerušován co 10 minut nějakou hloupou reklamou na zboží, které nikdo nepotřebuje. 

Začal pomalu a zvolna, s jednou kamerou a studiem, aby za oněch 10 let vybudoval silné zázemí s vlastním přenosovým vozem, celým štábem již profesionálních kameramanů, zvukařů, střihačů a dalších potřebných lidí pro takto velký projekt. 

Dnes je jeho televize zmíněna již v každém časopisu, v kterém se uvádějí programy. V diskusních pořadech zaznívají často zajímavé názory těch, kteří mají co říci, těch, kteří prožili či prožívají zajímavé životy a kteří mají co sdělit svému okolí. 

Dokonce se podílí i na vlastní tvorbě.

Opět jen málokdo má představu, co to muselo stát energie, úsilí, nápadů a nejspíše i občasných zklamání a úvahách, jestli má tato práce nějaký smysl. 

Naše země je plná podobných lidí. jen se o nich málo ví a tak snadno převládne představa, že je vše jaksi na levačku. Tito lidé jsou tou opravdovou solí země, tou malou porcí kvasu, který jediný je schopen pozitivně přetvářet společnost.

Za svou osobu (a věřím, že nejen za svou) mám před nimi hlubokou úctu  a respekt.