Návštěva

V době sílící politické turbulence je třeba dát si oddechový čas, Třeba tím, že zajdeme na návštěvu.

„Opravdu to chcete?“

„Ano, hodně jsem o tom uvažoval a vím, že bych se tam chtěl po těch letech podívat. Nebo se to nesmí?“

„Ne, samozřejmě, že se to může, vy přece můžete všechno, víte dobře, že tady čas nehraje žádnou roli. Ale musím vás varovat. Tyhle výlety nekončívají dobře, stejně jako vy mělo hodně lidí stejné přání a poté byli zklamáni, přišli o všechny iluze a tak nějak se s tím nemohli po dlouhou dobu vyrovnat.“

„Myslím, že to risknu, jsem tady už dost dlouhý čas a rád bych se dozvěděl nějaké informace, které jsou pro mne důležité. Kolik na to mám času?“

„Kolik chcete, je to jen a jen na vás“

Věděl, že se tam chce vrátit. I když se cítil dobře, neměl žádné existenční starosti a každý den byl jako druhý. Přesto se nenudil, měl stále nové a nové podněty, které jej celého pohltily a tak ten výlet odkládal vždy na neurčito. Teď však dospěl k rozhodnutí, že bez té návštěvy se neobejde.

Když se tam dostal, zamířil nejdříve do míst, kde bydlel druhou půlku svého života. Byla to malá přehlédnutelná vesnice u hranic, kde průjezd hasičského vozu či blikající sanitky znamenal pozdvižení. Z dálky ji nepoznával, vyjma kostelíka s legračně useknutou věží bylo vše jiné. Všechno mu ale říkalo, že je určitě na správném místě. Na polích sice rostlo obilí, ale dřívější polní cesty byly pokryty něčím měkkým, nehlučným a všude bylo čisto a uklizeno. Náhle ho napadlo, kde kluci berou šutry pro praků, když šotolinová cesta úplně zmizela. Když docházel k místu svého domu na okraji vesnice, tak už zdálky viděl, že místo jeho sedlové střechy tam stojí jakási krychle, z které trčí dráty, celý dům byl olepený nějakou fólií a nebylo vidět okna. Zahrada nebyla oplocená, vůbec v celé vsi nebyly ploty. 

Dlouhou dobu stál a přemýšlel, co má vlastně udělat. Jít a zazvonit? Počkat, až někdo půjde okolo a zeptat se na to, co tak nutně potřeboval vědět? Celá ves byla ztichlá, zdálky poblafával nějaký pes, bylo poledne a slunce pralo jak o život.

V tom se v domě otevřel jakýsi průchod a ven vyšla žena středního věku se širokým úsměvem na rtech. Prohlédla si ho, její úsměv se ještě více prohloubil, ale zůstala stát na místě.

„Hledáte někoho, pane?“ zeptala se klidným hlasem vesničanky bez špetky nervozity z cizince.

„No, jak se to vezme“ odpověděl, „já tak úplně přesně nevím, koho hledám. Kdysi jsem tu bydlel, ale to už je přeci jen nějaký čas.“

Žena ve dveřích zvážněla.

„Tenhle dům jsem zdědila po babičce, s mužem jsme jej předělali k modernějšímu bydlení, takže to jste se asi musel splést.“

Stál tam tiše a nebyl schopen říct jediné slovo. Věděl jistě, že to byl jeho dům a stejně dobře věděl, že ta žena nelže. Tenhle rozpor ho zneklidnil. Vzpomněl si na slova o tom, že tyhle návštěvy působí zklamání a roztrpčení. Přece musí být nějaké vysvětlení nastalého dilematu. Žil tady přece příliš dlouho, než aby se spletl.

Žena jej pozorovala se zájmem a jistou opatrností, s jakou se díváme na člověka, kterému chceme pomoci, ale současně víme, že asi není úplně v pořádku a že naše snaha bude nejspíše marná.

„Mohu vám nějak pomoct?“ zeptala se zbytečně.

„Ne, asi jsem se opravdu zmýlil. Jste laskavá a děkuji vám“, odpověděl s vědomím, že i jí musí být jasné, že jeho ústup z místa děje je předstíraný.

Pomalu odcházel a v zádech cítil pátravý pohled vesničanky. Určitě se stane hlavním tématem sousedských klábosů dnes večer, to věděl. Taky si byl jist, jak bude v líčení oné ženy vypadat.

Vydal se cestou vedoucí mezi domky dále do nitra obce. Domy byly pozoruhodně podobné, jiná byla jen barva a rozměry stavení, na předzahrádkách scházely zvyklé doplňky zahradních trpaslíků a replik mlýnků a hrádečků. Naopak - všude byly stromy a květiny zářivých barev, jejichž jas ho udivoval.

Proti němu se pomalu blížila postava staršího muže o holi. Když od sebe byli na pár metrů, jejich oči se setkaly v přímém pohledu. Opět měl pocit, že i přesto, že do vsi nepatřil a byl cizinec, pohled starce nebyl nepřátelský ani nedůvěřivý.

„Dobré poledne, hledáte něco nebo někoho?“

„Víte, dlouho jsem tu nebyl a tak mám potíže se tady vyznat. Hledám někoho, kdo si pamatuje lidi, kteří bydleli na kraji vesnice v támhle tom domku. Teď jsem mluvil s majitelkou, ale je někdo úplně cizí koho neznám. A přesto vím, že ti, které hledám, tam museli bydlet“.

„No, co já pamatuju, tak tam bydleli staroušci těch současných, ale ti jsou dávno po smrti“

„A před nimi?“

Stařec se zamyslel. „Pamatuju si vyprávění svého dědečka, že tam bydlel – ale to už je let – starý doktor, místní felčar. Říkalo se o něm, že měl nějaké zvláštní schopnosti, on to byl spíš léčitel. Lidi k němu jezdili z celého kraje. Měl na zahradě nějaké bylinky, lidem hodně pomáhal. Tehdy byli často nemocní, rakovina, brzo se na to umíralo. A on je prý uměl tak nějak léčit, jinak než v nemocnicích. Ale to je fakt mnoho mnoho let, kdoví, jestli to nebyly nějaké pověsti. Víte, lidová slovesnost nezná hranic.“

„Zůstalo po něm něco?“

„No, to opravdu nevím, měl nějaké děti, ty se po jeho smrti odstěhovaly a kde je jim konec.“

„Když to byl takový lidumil, jak říkáte, nezůstala po něm nějaká stopa, pomníček, deska na domě? To se opravdu nenašel nikdo, kdo by mu byl vděčný za vyléčení?“

„Nic takového tu není, aspoň co vím, hřbitov se před nějakými padesáti lety předělával a pokud tam byl nějaký hrob, o který nikdo nejevil zájem, tak se zrušil.“

„Tak díky a mějte pěkný den“, řekl a otočil se.

„Pane, co vlastně hledáte?“, zeptal se vesničan se zájmem starého člověka, který je vděčný za jakoukoliv změnu stereotypu dne a jemuž je vlastní zvědavost a touha vědět cosi nového.

„Sám přesně nevím,“ odpověděl po pravdě. „A asi nic nenajdu, je docela možné, že jsem někde úplně jinde, než jsem chtěl být. Ale přesto vám děkuji.“

Když se vrátil, čekal na něj ten, kdo mu umožnil jeho návrat.

„Tak co, jaké to bylo?“ zeptal se se zájmem.

„Měl jste pravdu. Nikdo si na nic nepamatuje. Ten můj dům už není mým domem a ve vsi už si nikdo na mě nevzpomíná. Všechno bylo marné a zbytečné. Neměl jsem se tam vracet“.

„Chtěl jste to sám, varoval jsem vás“

„Přece to není možné, jaký by to všechno mělo smysl? Mizerných pár let a všechno je pryč.

„Myslíte?“

Jemně ho vzal pod paži a vedl dlouhou světlou chodbou až ke dveřím na konci.

„Tady se přece nemá vstupovat“ zaprotestoval.

„Výjimečná situace může mít výjimečné řešení“, odpověděl s úsměvem průvodce a otevřel dveře.

Ocitnul se v sále, kde na pódiu seděli hudebníci, ladící v obvyklé kakofonii své nástroje. Usedl hned zkraje, aby nerušil svým pochodem soustředění. Po chvíli se otevřela malá dvířka a do sálu vešly dvě postavy. Dirigenta v černých brýlích doprovázela mladá krásná žena. Způsobem, jakým jej vedla bylo jasné, že ten mladý muž je slepý. Došli k pultíku, kde jej zanechala a sedla si pod pódium.

Dirigent zvedl ruce a poté rázným pohybem rozezvučel celý orchestr.

Seděl ohromeně a naslouchal. Ta hudba, nikdy nic krásnějšího neslyšel. Uvědomil si, že ji vnímá nejen sluchem, ale že mu projíždí celým tělem, že tak nějak cítí její vůni a tóny mají zářivý jas. Melodii slyšel poprvé a přesto si byl jist, že ji zná, že orchestr hraje něco, co už mockrát rezonovalo v jeho životě. Současně měl pocit, že ona otázka, která zůstala nezodpovězena a kvůli níž se trápil, tak nějak dostává svou jasnou odpověď. Pocit marnosti se rozplýval s každou větou této jedinečné symfonie. Přesně věděl, že je určena jen jemu, že ji slyší naposledy, ale že mu to nevadí.

Orchestr dohrál, mladá žena jemně sevřela paži muže v černých brýlích a odvedla jej pryč. Ještě chvíli seděl v křesle potemnělého sálu a vychutnával si právě prožité okamžiky. Po chvíli se zvedl a prošel zpět.

Jeho průvodce tam na něj čekal se svým chápavým úsměvem.

„Jsem si jist, že asi nepotřebujete můj komentář.“

„Ta hudba, to je přece….“

„Poznal jste ji, že? Přitom jste si naprosto jist, že jste ty tóny nikdy neslyšel. A přece je to vaše hudba, kterou jste hrál celý svůj život svým dětem a oni ji předali zase svým. Vy jste tam dole hledal nějaké stopy, pozůstalost, marnosti, které nemají vůbec žádný význam.  Jen moudří lidé vědí, že to, co opravdu má smysl nechat svým potomkům, jste právě vyslechl tady v sále.“

„Ten dirigent, to je….?“

Průvodce se pousmál.

„Nechte mi má malá tajemství, příteli. Ale když budete přemýšlet, tak na to časem přijdete sám.“