Návrat sportovců Ruské federace na světová kolbiště.

Mezinárodní olympijský výbor por vedením Thomase Bacha zvažuje, že zmírní sankce a umožní start sportovců Ruska a Běloruska na mezinároních soutěžích. 

Zatím sice jen na sportovištích v Asii, ale vzhledem k tomu, že kvalifikace třeba na OH probíhají po celém světě, jde de facto o ukončení mezinárodní isolace. Pikantní na celé věci je samotný fakt, že na posledním jednání byl přítomen zástupce Ruské federace, zatímco z Ukrajiny nebyl pozván nikdo. 

Nejsem příznivcem konspiračních teorií a proto zcela pominu možnost, že se některým členům MOV v poslední době výrazným způsobem zvedl jejich životní standard. Jde tedy o navýsost morální jedince, kteří mají v hlavě pouze a jen čisté myšlenky a snahu přispět svým posláním k všeobecnému míru na světě. Vždyť přeci ideál olympijské myšlenky, aby jediným zápolením ve světě bylo to na hřištích, kolbištích či tatami atd., je znám od dob zakladatele Pierre de Coubertina a to pro všechny národy světa bez ohledu na rasu, barvu pleti či náboženství. Už v dobách starého Řecka po dobu olympijských her ustaly veškeré boje a půtky a "válčilo" se pouze v Athénách na oválu sportoviště.

Představa apolitického zápolení na OH vzala za své už v roce 1936, kdy mělo v Berlíně být všem jasné, že árijská rasa je nadřazena všem ostatním. Pravda, vítězství Jesse Ovense, běžce černé pleti, se do tohoto mustru moc nehodilo, Adolf Hitler o tři roky později onu nadřazenost začal dokazovat jinak. V dobách lido demo se zejména v DDR a SSSR rozvinulo nové průmyslové odvětví, jež produkovalo vítěze všech možných sportovních utkání, bohužel pod vlivem látek, které tak trošku znevýhodňují soupeře. Zatímco spojení obou německých států tuto činnost ukončilo, SSSR či následná Ruská federace nic podobného nepřipustila. Dodnes dostávají po letech ti, kteří skončili v klání na 2.-4. místě mediale, kterými byli dekorováni ruští sportovci, u kterých se ukázalo, že ke svému výkonu potřebovali případnou forsáž. Musí to pro ně být povznášející pocit, když jim pošta doručí zlatou medaili za 10 let po skončení jejich kariéry. Nelze nevzpomenout na výrok pana Fruhaufa, trenéra naší skvělé běžkyně na lyžich K. Neumannové, který komentoval nečekané vítězství ruských běžkyň, že jsou to "ruské čubky", a to proto, že si byl dobře vědom, že "vítězky" byly nadopované a to na rozdíl od Kateřiny. Historie mu posléze dala za pravdu.

Vše výše uvedené je sice smutné, avšak zcela bagatelní po událostech v letošním roce. Po přepadení Ukrajiny státem, který nebojuje jen proti armádě, ale zejména proti civilistům, bylo rozhodnutí MOV nepřipustit sportovce agresora na jakékoliv mezinárodní sportoviště krokem správným směrem. Představa, že se v boji o medaili utká ruský sportovec se svým ukrajinským protějškem, kterému třeba krátce předtím okupanti vystřileli rodinu, zničili dům nebo unesli dítě, je zcela mimo jakoukoli fantazii. Opravdu by si po boji podali ruce? Bylo by mezi nimi jen čestné sportovní soustředění a nikoli ze strany Ukrajince pocit nenávisti k člověku, jehož národ klesl na morální dno? Umí si někdo představit, že by se kupříkladu mohl utkat Žid s Němcem těsně po skončení II. světové války? 

Nehledě k faktu, že k dnešnímu dni již celkem 184 sportovců, kteří závodili pod žlutomodrým praporem, nikdy na sportoviště nevstoupí. 

Sport je již dávno zpolitizován. Bojkot OH her v 80. letech minulého století jako důsledek invaze vojsk SSSR do Afghánistáno a následná odplata za to ze strany Ruska o 4 roky později. Nyní třeba rozvinutí vlajky Palestinské autonomie po skončení fotbalového zápasu, kde vyhrálo Maroko na Portugalskem. S tím související ostrakizace israelských novinářů či diváků v Kataru. Nenastoupení některých arabských borců proti protějškům z Israele. Příkladů zná každý dost.

Dojde-li k "omilostnění" ruských a běloruských sportovců a umožnění jejich startu na mezinárodním poli, vyvolá to nepochybně značné důsledky ve sportu samotném. Někteří prostě nebudou nastupovat do soubojů proti Rusku, případně budou v hledišti převládat silné nacionalistické vášně a protesty. Ukrajina se bude právem cítit dotčena, že se na ni okolní svět vykašlal. 

MOV nyní stojí na rozcestí, které - pří nesprávném rozhodnutí - může vyvolat lavinu, kterou půjde jen velmi těžko zastavit.