Vůle ke smyslu

Předpokládám, že se na mně nebude slovutný psychiatr Viktor. E. Frankl hněvat za vypůjčený název jeho knihy. Psal o extrémních podmínkách v koncentráku za války. Měl jsem však možnost zažít vůli ke smyslu v současné době

Dne 22.4.2024 jsem dokončil svou již tradiční dubnovou cestu do Santiaga de Compostela. Tentokrát z Lisabonu, což je zhruba 750 kilometrů, z nichž první větší polovina do města Porto je v tuto dobu liduprázdná. I přes relativní osamění se člověk setká s něčím, co jej osloví a tak trochu přišpendlí jeho ego k zemi.

Příběh 1. Zdálky šel ten člověk tak nějak divně, trochu kolébavě s batohem na zádech. který se mu neustále vykláněl na jednu stranu. Asi to přehnal. byla moje první myšlenka při vědomí, že poslední ubytovna byla před 20 kilometry a k té další je to ještě asi 12. Málo trénoval, což se některým stává a pak po cestě havarují. Po pár minutách jsem jej došel. Byl to mladý muž, atletické postavy. Místo jednoho lýtka měl takový ten drát a na jeho konci umělé chodidlo. Málokdy jsem měl silnější pocit vlastní trapnosti, když jsem jej zdálky zbrkle ohodnotil jako toho, co se vydává na cestu bez přípravy. Pozdravili jsme se tradičním Bom Caminho, ale nenašel jsem pro svůj stud odvahu se jej vyptávat, jak se mu jde a co se u vlastně stalo. Člověk je tu a tam rychle hotov s názorem a poté si připadá jako těn největší blbec pod sluncem.

Příběh 2. Ta parta v dálce byla početná, což bylo v těchto končinách v okolí města Santarém poněkud nezvyklé. Slyšel jsem na dálku jejich hlasy. Proč musejí tak na sebe řvát, byla opět první myšlenka, zase trochu neadekvátní, protože každý má právo se bavit, jak uzná za vhodné. Když jsem je došel, viděl jsem, že se střídají v tahu invalidního vozíku, na němž seděla mladá dívka. Vypadalo to jako dvojspřeží, vozík byl na laně a zezadu tlačil ještě jeden „štolba“, protože cesta nebyla zrovna rovná, spíše šotolina s četnými dírami. Dal jsem se do řeči (byli to Španělé, ale naštěstí uměl jeden z nich angličtinu). Parta ze školy, Camino domluvené dávno a nemoc dívky, zvaná roztroušená sklerosa mozkomíšní. Přesto dohoda platila a tak její spolužáci vyřešili její hendikep zapřažením do vozíku. Celá osádka (bylo jich 6) se vesele na nahlas bavila, dívka ze sebe nejspíše sypala nějaké vtipy, protože po jejich slovech následoval výbuch smíchu. Pro mně další facka do tváře za předchozí rychlý úsudek a dopad reality, která rozhodně nebyla všední.

Příběh 3. Náves na nějaké malé vsi, sedím u zaslouženého piva, když ze vrátek kamenného stavení vyjde podivná dvojice. Mladá žena, vycházející pomalu zády. Drží za ruce stařenku a dělají pomalé rotace trupů, jako by tančili pomalý obkročák. Jelikož to znám z profesního hlediska, bylo jasné, o co jde. Paní trpí pokročilou Parkinsonovou nemocí a je ve stadiu ztuhlosti, kdy jedinou možností pohybu pro ni je ono pomalé vedení v rytmických obloucích. Cesta k lavičce pod stromem na náměstí byla asi 50 metrů a trvala zhruba 10 minut. Celou tu dobu mladá žena (věkově snad vnučka), na ni tiše a vlídně mluvila. Ani náznak nějaké netrpělivosti, nevůle, nechuti atd. Stará paní se nakonec dostala k lavičce a trvalo dost dlouho, než se posadila. Čas v tuto chvíli neznamenal pro obě vůbec nic. Šlo o blízkost dvou milujících se osob. I v tuhle chvíli moje ego, které je tak často netrpělivé, dostalo ránu mezi oči.

Vůle ke smyslu. Máme ji? Jsme schopni se zastavit a pohlédnout na sebe z výšky? Uvědomit si, že svět není jen ten náš slepičí dvorek, ale že má mocný přesah a při pozorném vnímání nám ukazuje, že můžeme z něj vyjít na čerstvý vzduch a nadechnout se.

Zkusil jsem tam své ego nechat. Třeba se mi to podaří.