Manželské toccaty a fugy. Jaký dárek by sis přál, můj milý?

Tahle věta je nenápadná a zvykle následuje klidná odpověď, jež je v různých věkových kategoriích  muže rozličná. V mém případě však velmi zásadní a osudová. 

Principem obdarování - aspoň dle mne - jsou dvě polohy. Snaha dárce způsobit obdarovanému radost a nadšení obdarovaného při obdržení daru. Jelikož je všechno na světě relativní, je někdy tato jednoznačná rovnice zcela asymetrická.

V počátcích našeho poklidného soužití v dobách malé majetnosti jsem byl rád za pěknou košili, sadu pestrých slipů s žertovnými nápisy, případně vstupenku na koncert oblíbené skupiny. Se stoupajícím věkem a trochu lepším ekonomickým postavením začala mé ženě růst chuť k experimentům. 

Jedny vánoce jsem rozbalil větší krabici, v níž byla menší a v ní ještě menší, aby nakonec vypadla obálka, v které bylo oznámení, že jsem žákem učitelky francouzštiny a to ryze soukromým a jediným. Tedy situace, že bych třeba nebyl vyvolán a mluvnické martyrium by odskákal spolužák, byla absolutně vyloučena. 

"Přece nechceš, abych prznil jazyk Voltaira" namítal jsem marně při vzpomínce na mé začátky angličtiny, kterou vládnu po mnoha letech jen okrajově a která postačuje jen k tomu, abych v cizině neumřel hlady a našel skrovný příbytek v penzionu u hluchoněmé Skotky.

"To dáš, nejsi lachtan", zněla odpověď. 

Pravdou zůstává, že jsem po mnoha letech nalejvárny pochopil, že existuje jakési plusquamperfektum, které sice normální Frantík z úst nevypustí, ale které je zcela zásadní pro další chápání francouzských textů. Dodnes se cítím trapně, když ve Francii zkouším naučené věty a posluchačka nechápavě straží své slechy, abych posléze slyšel onu potupnou větu: "Try English, please".

Dalším "darem" byl kurs hloubkového potápění. 

"Uvidíš rybičky" výskala nadšeně, jakoby neslyšela nic o následcích náhlé dekomprese při prudkém vynoření a zdětinštění potápěče do úrovně batolete. 

Při prvním pokusu o hlubší ponor mi na bazénu asi ve 4 metrech při snaze vyrovnat tlak praskl ušní bubínek, což sice může přinést v manželství jistý klid daný hluchotou partnera, avšak v praxi je to situace poněkud prekérní. Další ponor se již nekonal.

V hrůze z blížících se vánoc jsem ženu důrazně varoval před podobnými experimenty a žádal přidělení sady fuseklí či láhve dobré whisky. Obojí zcela bezpečný produkt.

Jak pozorný čtenář tuší, ponožky to nebyly. Byly to úvodní lekce hry na klavír. V pokročilém věku jsem se dostavil v řádně určený den a hodinu před dveře Základní umělecké školy a usednul na lavici vedle asi osmiletého děvčátka Anetky.

"Ahoj, jsme spolužáci", začal jsem konverzaci zeširoka. Anetka vypoulila svá očka a já jsem v nich četl onu šílenou větu: "Já musím, ale co ty tady děláš, absolutně nechápu". 

Paní učitelka mne ujistila, že žáky nebije a svou trpělivostí, s níž by naučila hrát na klavír i ovci, začala ze mne dolovat prý utajený talent. Je pravda, že po letech rozeznávám na první pokus černé a bílé klapky a při cvičení začínají v celé domě bouchat dveře a kočka zdrhá do zahrady. Nejspíše žena, děti ani to zvíře nemají hudební sluch.

Dalším pokusem mě zbavit beztrestně života byl snowboard. Jsem zapřisáhlý lyžař a snowborďáky považuji za obtížný hmyz na sjezdovkách, rušící mé léty vybroušené kristiánky. Po upoutání obou dolních končetin, kdy jsem připadal jako trestanec, mířící na šibenici, jsem se poprvé rozjel z kopce dolů. Všechny zkušenosti z lyží byly tytam, potupně jsem padal před hihňajícími se šestnáctkami a to nejen při pokusu o otočení, ale i při jízdě šikmo svahem, kde jsem ty, kteří nestačili uskočit při mém varovném řvaní, srážel jako kombajn ječmen. I lektor, který byl přidělen naší malé studijní skupině mi poradil, ať jdu raději na panáka a tím zachráním několik životů.

Jen okrajově zmíním jízdu na koni. Kdo nezkusil, neví. Nasedání na koně vypadá úplně jinak, než ve filmu, kde švihák se stetsonem v rozběhu jen tak lehce brnkne nohou o zem, aby bezpečně dosedl na hřbet již cválající klisny. Ta moje trpělivě čekala, až mi koňáci přistaví jakýsi barel, odkud jsem byl schopen po břichu vylézt na její sedlo. 

"Stačí ji klepnout nohama a ona se rozejde", byl mi sdělen základní krok. Učinil jsem tak a zvíře se dle mého vnímání nikoli rozešlo, ale rozeběhlo. Okolí mi sice sdělilo, že šlo o pomalý krok, avšak z výšky to vypadalo, že předběhneme snadno i Pendolino. Vědom si postavení živitele rodiny jsem držel pevně jakýsi kožený pásek, u něhož jsem předpokládal, že po pádu z výšky udrží mých 85 kilogramů živé váhy a tak zůstanu zachován. Po sesednutí z kobyly po 45 minutách draze zaplacené jízdy jsem si připadal jako pracovnice z E 55, která rovněž není tak úplně schopna po šichtě srazit paty. Nemusím ani dodávat, že šlo o první a jednoznačně poslední jízdu na koni. 

Posledním darem, který mi vyvolal mimořádné zvýšení krevního tlaku a škytavku, byl u příležitosti dlouhého společného soužití pilotní průkaz. Tedy - příprava na něj a posléze nejspíše létání nad slezským knížectvím. Když jsem protestoval, že jsem tvor spíše přízemní, zemitý a že mám rád pevnou půdu pod nohama, bylo mi sděleno, že jsem suchar.

Je pravda, že v každém americkém filmu, týkající se nějakého problému v ovzduší, se v okamžiku úmrtí pilota a jeho parťáka najde mezi cestujícími letuška, výjimečně střízlivý alkoholik, případně trochu lucidní studentík, který po prostudování patřičné příručky bezpečně dosedne s Boeingem 747 na vyklizenou ranvej Kennedyho letiště. Z tohoto pohledu je kurs rozeznávání různých budíků, páček a tlačítek možná užitečný. Přesto - jak praví klasik - pochybnosti zůstávají.

A tak se těším, doufám a modlím se, že jednou dostanu pod stromeček krabici od Bati, kde nebude žádná obálka, ale poctivě chlupaté papuče s bambulí. Ach, už teď se na ten den těším.